Slyšela jsem, nebo spíš věděla, že mě manžel podvádí s mladou sousedkou, ale dělala jsem ze sebe hlupáka. Nedělala jsem scény, i když jsem byla velmi žárlivá. Bylo mi to líto.
Trpěl jsem, ale nedal jsem to najevo. Otěhotněla s mým manželem a porodila syna. Po porodu však dítě opustila a dala ho do sirotčince. Po nějaké době se jí stala nehoda a už se ji nepodařilo zachránit.
Kromě toho mi bylo toho dítěte líto.Muž samozřejmě vše popřel a tvrdil, že to není jeho dítě a že se mezi ním a sousedem nic nestalo. Ale já jsem všechno věděl. Věděli to i všichni sousedé. Nechtěl jsem se rozvádět, nechtěl jsem si zničit rodinu.
Nechtěl jsem nechat své děti bez otce. Sama jsem vyrůstala v dětském domově a přesně vím, jak se cítí dítě v chladných zdech tohoto zařízení. Jednou jsem manželovi řekla, že jsem se rozhodla adoptovat dítě. Rozzuřil se a řekl, že s tím nesouhlasí, že by to dítě nikdy nepřijal do svého domova. Ale já jsem byla odhodlaná a neposlechla jsem ho. Požádala jsem o adopci.
Proces byl velmi dlouhý, ale vyhrála jsem. Můj záměr byl silně odsouzen, protože to byl hloupý nápad dělat něco proti vůli tak mocného muže. Celou dobu mě přátelé přesvědčovali, abych to nedělal.
Říkali, že je to špatný krok, že je šílenství vychovávat nemanželského syna muže, a mysleli si, že jsem se zbláznila, že jsem přišla o rozum. Neměli ani ponětí, jak by to dítě mohlo žít v našem domě. Věřila jsem, že toto dítě přinese do našeho domu štěstí.
Bez ohledu na to, jak moc můj manžel protestoval, bude toto dítě milovat. Ne každá žena by se odhodlala k takovému kroku: přivést si domů manželova syna a milovat ho jako vlastní dítě. Jsem si jistá, že se vše vyřeší.
