S manželem jsme si velmi dobře rozuměli, ale to bylo jen několik let po svatbě. Po nějaké době jsme se neustále hádali, ale já jsem před matkou a dětmi tajila, že mám problémy.
Nechtěla jsem, aby matka viděla, jak špatně se cítím, a tak jsem vždycky tvrdila, že jsem v manželství v pořádku a šťastná. A tak se mi v manželství narodily dcery, vyrostly chytré a krásné a po ukončení školy se přestěhovaly do jiného města, aby pokračovaly ve studiu.
A tak, když jsme s manželem zůstali sami, uvědomili jsme si, že si nemáme o čem povídat, že se spolu nudíme. Vtipkovala jsem s blízkým přítelem, že si nemáme o čem povídat, kromě dětí, a Ira, když mě vyslechl, řekl, že je to vlastně normální, že jsme v krizi, kterou prostě musíme přežít. Poradila mi, abych zapomněla na knižní lásku a prostě žila a užívala si života.
To jsem nemohla udělat, protože jsem nedokázala pochopit, jak se mohlo stát, že jsme se, když jsme si byly tak blízké, odcizily. Jednoho dne přišel manžel domů a řekl, že musí jet do práce na vesnici a že tam nějakou dobu zůstane.
Protože jsme spolu většinou nemluvili, nic zvláštního jsem neřekla, pomyslela jsem si,Myslela jsem si, že to je konec – rozvod a konec mého manželského života. Uplynul nějaký čas a já si uvědomila, že mi manžel chybí, ale nechtěla jsem mu volat. Jednoho dne jsem přišla domů od dcer, podívala se a nevěřila svým očím – manžel stál u sporáku, vařil večeři, stůl byl prostřený.
Stála jsem tam a divila se a on mi řekl, abych si umyla ruce a sedla si ke stolu. Když jsem se zeptala, co je to za svátek, přišel ke mně, objal mě a řekl, že se mu stýská a že mi chce udělat radost. Slíbil mi, že už mě neuvidí, a víte, zdá se mi, že jsme si o desítky let bližší a mladší.
