Ten den jsem velmi spěchal do kanceláře, protože jsme měli velmi důležitý rozhovor. Do kanceláře jsem doslova běžel. Ve dveřích ke mně přistoupil chlapec, který byl velmi špatně oblečený. Chtěl mi něco říct, ale já jsem mu nevěnoval pozornost a jen jsem ho odstrčil z cesty. Když jsem však večer vyšel domů, s překvapením jsem zjistil, že to samé dítě tam stále sedí na schodech. Když jsem vyšel ven, znovu ke mně přišlo: “Potřebuješ peníze? Máš hlad?” zeptal jsem se. Chtěl jsem se ho co nejrychleji zbavit. Ale chlapec zavrtěl hlavou.
– “Potřebuju tě. Jsi můj bratr. Podíval jsem se na něj s pochybnostmi. O svých biologických rodičích jsem nic nevěděl. Prvních pět let života jsem strávil v sirotčinci a pak mě adoptovala dobrá rodina. Své biologické rodiče jsem nikdy nepoznal a ani jsem je nikdy poznat nechtěl.” “Co chceš?” zeptal jsem se. “Žijeme s matkou, jen my dva, a ona brzy zemře. Chtěla tě vidět, než zemře. Zaváhala jsem a chlapec se na mě podíval s prosebným výrazem v očích. Těžce jsem si povzdechl a souhlasil, že půjdu s ním. Zavedl mě do ošuntělého domu, kde v jednom z pokojů ležela velmi slabá žena.
Nemohla jsem si být jistá, že je to opravdu moje matka, ale rozhodla jsem se, že bude lepší chlapcovo přání prostě splnit. Žena byla příliš slabá na to, aby něco řekla, jen se usmála a natáhla ke mně ruku, kterou jsem přijala. Samozřejmě jsem k té ženě necítil nic zvláštního, protože pro mě byla v podstatě cizí. Když jsem vyšel z místnosti, zeptal jsem se chlapce: “Co s tebou bude, až ona odejde? Ty nemáš otce, že ne?” Chlapec neurčitě pokrčil rameny. I hlupákovi bylo jasné, že skončí v sirotčinci. Rozhodl jsem se, že to nedopustím, že ho vezmu k sobě.
