Anyin vztah s tchyní nebyl příliš originální. Když je nespokojená, něco uklidí a řekne vám to do očí. Pomoc s vnoučaty však neodmítá. A nedělá nic ošklivého. Ale před rokem v létě… Anna zdědila po babičce dům na vesnici. Manželé ho využívali jako letní sídlo. Přijela tam i tchyně. Odpočívala, chodila na procházky a pomáhala na zahradě. Loni v létě Anna koupila cukr a šla s dětmi na daču vařit rybízový džem. Když přijela, byla nemile překvapená. Keře tam byly, ale bobule zmizely.
Myslela si, že někdo ze sousedů nasbíral bobule, aby je prodal a “opravil příkop”. Byla velmi rozrušená, ale manželovi nevolala. Ráno se jí sousedka, která přinesla Anye vajíčka dětem k snídani, zeptala: “Proč přišla tvoje tchyně tenkrát sama? Anya byla překvapená, ale nedala to najevo. Po snídani tchyni zavolala: “Sousedka říkala, že jsi z nějakého důvodu přišla na daču. “Aňo, chtěla jsem navštívit dceru a vnoučata, tak jsem dětem natrhala nějaké bobule. Stejně jich je spousta.” – Spousta? Přišla jsem si uvařit marmeládu, a tady žádné bobule nejsou!” – Ale no tak.
Vařte ze švestek. Drtila plody pro děti své snachy. Aňa by samozřejmě neodmítla, kdyby se k ní tchyně chovala jako k člověku. A také by nesbírala všechny bobule do poslední. Proč by měly být její děti ochuzeny o rybízový džem? Jsou snad horší než synovci jejího manžela? Dlouho o tom manželovi neřekla. Ale se začátkem letní chalupářské sezony, v obavě, aby se loňský příběh neopakoval, to manželovi řekla a požádala ho, aby si promluvil s její matkou. Tchyně nejprve hodila skenerem záchvat vzteku a křičela: “Já se tam nechci vrátit!”. Ale jak se blíží léto, ptá se snachy častěji: “Kdy pojedeme na chalupu?” ptá se stále častěji.
