Mám sestru. Jsme dvojčata, ale kromě rodičů a narozenin ve stejný den nemáme nic společného. Marina, tak se moje sestra jmenuje, to měla vždycky celý život jednoduché, protože měla “krásné oči”. Já jsem se musela od školy na všem tvrdě nadřít. Nebyla jsem tak společenská, neměla jsem schopnost rychle vstřebávat informace. Sestře stačilo, že poslouchala ve třídě, a nemusela dělat domácí úkoly. A já jsem musela sedět nad učebnicemi, abych nepropadla. Marina se vzhlédla velmi rychle. Matka tuto hvězdnou kariéru podporovala tím, že sestru neustále dávala za příklad a znehodnocovala mé úspěchy. Sama Marina, místo aby mi jakkoli pomohla, se snažila co nejvíc zdůraznit rozdíl mezi námi a svou nadřazenost. Už tak vypadala dobře a na mém pozadí zářila. To, že jí všechno spadlo do klína, jí nedělalo dobře. Nezvládla třetí ročník na univerzitě a provdala se za spolužáka.
Jedna mateřská dovolená plynule přešla v druhou a nyní je jí pětadvacet let, má dvě děti, žádné vzdělání, nepříliš dobrého manžela a malý plat. Já, zvyklá od školy tvrdě pracovat, jsem teď vedoucí oddělení. V této firmě pracuji od svých osmnácti let, studovala jsem na částečný úvazek a teorii jsem hned uvedla do praxe. Před čtyřmi lety jsem se vdala a mám dítě. S manželem máme dobrý příjem, který nám umožňuje dělat spoustu věcí. Například vozit našeho syna do soukromé školky. Kupodivu právě tohle se všem nelíbí nejvíc. Moje maminka se mě snažila přesvědčit, abych pomáhala sestře, ale já po tom netoužila. Nejdřív jsem se jí snažila pomáhat penězi, ale pak jsem si uvědomila, že se to bere jako samozřejmost, dokonce se mě lidé ptali, proč dávám tak málo, tak jsem přestala.
Teprve když odešla na druhou mateřskou dovolenou ve své nejisté pozici, přestal jsem jí pomáhat. Zrovna jsme se s manželem rozhodli vzít si větší hypotéku na byt. Pro mou matku bylo vysvětlení, že nemáme peníze, docela přesvědčivé. Nevěděla, kolik s manželem vyděláváme, takže téma pomoci sestře vyšumělo do ztracena. Čas od času mě matka požádala, abych sestře pomohla, ale bylo to ojedinělé. Když se ale dozvěděla o soukromé školce, uvědomila si, že za ni neutrácíme všechny peníze, a začala mě zostuzovat: “Našla jsem si, kolik ta vaše soukromá školka stojí. Poslyš, ty nemáš nic lepšího na práci než vyhazovat všechny ty peníze? Mohla bys chodit do normální. A když jsi tak bohatá, mohla jsi místo toho pomoct své sestře. Jen si to představ: patnáct tisíc za školku. “Jsou tam hrnce zlata?” ptala se mě máma pořád.
Trpělivě jsem mu vysvětlovala, že v běžné školce jsme měli jen nemoci a museli jsme si najmout chůvu. Moje maminka pracuje, a když nepracuje, pomáhá sestře. A tchyně bydlí daleko. Proto jsme se rozhodli, že bude jednodušší přihlásit dítě do soukromé školky. Je tam méně skupin, pozornější učitelky a více doplňkových aktivit. Moje matka neustoupila a pokaždé toto téma nadhodila. Začala mě žádat, abych sestře dávala peníze na něco, co opravdu potřebuje. Už jsem to nevydržela a řekla jsem, že mi sestra nic nedluží. A já své peníze utratím za svou rodinu, proto je především vydělávám. Pomohla bych jí, protože je to moje sestra, ale Marina na mou pomoc reaguje takhle. Převedla jsem jí na kartu pět tisíc a ona mi volá: “Koupila jsi malému boty na zimu několikanásobně dráž. Není to pro tvou sestru škoda? Moje děti nejsou jako ty tvoje. Je to všechno nepříjemné a urážlivé. Je lepší nedat nic než se vymlouvat.
