– Kde jsi byla?” bylo první, co Žanna uslyšela, když vstoupila do bytu. – “Včera jsem ti říkala, že se zdržíme v práci…” “Ne, neříkala! Neřekla jsi mi to!” Roman kvůli tomu dokonce odvrátil hlavu od televize. “Řekla, dokonce několikrát.””Chceš říct, že jsem zapomněla? Že si svou ženu nehlídám?” zasyčel. – “Ne, samozřejmě že ne,” povzdechla si Žanna a odešla. “Možná jsem to špatně pochopila.””Samozřejmě že ano,” řekl Roman spokojeně. Není tu nic k jídlu.” – A mohla bys jít do obchodu – ale při mužově pohledu zmlkla. Vytáhla tedy z tašky kabelku a vyšla z bytu. Žanna se procházela večerním městem a pozorovala lidi. Všichni kolem ní byli tak veselí! Tady byla stará paní s pudlem, která čile spěchala na dětské hřiště v nedalekém parku.
Jak je to dlouho, co byli v parku? Je to hned přes ulici.” Dvojice teenagerů se procházela, zcela ponořená do rozhovoru, jeden z chlapců z nějakého důvodu aktivně gestikuloval. Žanna se usmála, ale hned se zamračila, Romovi by se to nelíbilo. Začal by brblat, že za jejich časů se děti vychovávaly, ale teď jsou tak odvázané, že nemají úctu k dospělým. Romovi se vlastně nelíbila spousta věcí, byl pořád nespokojený. Žanna zrychlila krok, manžel měl hlad, potřebovala rychle něco uvařit. Vnitřní hlas jí říkal, že milující manžel by mohl jít do obchodu sám, ale ona tu myšlenku zahnala. “Co ti trvalo tak dlouho?” zeptala se znovu, tentokrát se na ni Roman ani nepodíval. “Byla tam fronta a tašky byly těžké… Musela jsem jít do obchodu ve svém volnu!” Místo pomoci slyšela Žanna další výčitku.
Roman několik minut jedl připravenou večeři a mlčky se odebral k televizi, špinavou kuchyni přenechal Žanně. Ta se z posledních sil připravila, připravila snídani, umyla si obličej a padla do postele, ani neslyšela, kdy Roman ulehl. Ráno Žanna sotva vstávala: měla ucpaný nos a začínalo jí slzet v krku. “To včera vyletěla klimatizace?” zamumlala Žanna a podívala se na sebe do zrcadla. “Kde je snídaně?” uslyšela místo “dobré ráno” svého manžela a z nějakého důvodu jí zatrnulo. Ano, Roma byla vždycky přísná. Nikdy se nesnížil k něžnosti a romantice neříkal jinak než “cukrový sirup”. Žanna sotva došla do práce, ale o pár hodin později ji šéf poslal domů, aby se vzpamatovala. Řekla, že teď už jí to v práci stejně nejde a že si poradí samy.
Celou cestu domů se Žanně zdálo jen o čaji s citronem a posteli. -Proč jsi tu tak brzy?” Roman měl špatnou náladu. -Jsem nemocný, nachlazený a zesláblý,” překvapila Žannu jeho reakce. -Proč nejsi v práci?” -Mám volno,” řekl a odešel do kuchyně. – “Udělej mi citronový čaj, prosím,” požádala Žanna. Převlékla se do pyžama, smyla si make-up a šla si lehnout. Byla jí zima a chtěla něco teplého, ale Roma jí stále nepřinesl čaj. Po delším čekání musela sama vstát. “Řekla jsem si o čaj,” řekla slabě, “uděláš si ho sama, nepředřela ses! V hrudi se jí vzedmula tupá nelibost. Se slzami v očích si Žanna uvařila čaj, vzala si citron a odešla do svého pokoje. Tam seděla na posteli a dívala se na citron a najednou se rozplakala.
Začala vzpomínat na všechny situace, kdy se k ní manžel choval lhostejně. Najednou si uvědomila, že si nepamatuje, kdy jí Roman naposledy nějak pomohl nebo ji jen podpořil slovy. Dokonce i když Roman sám chyboval, dokázal ze Žanny udělat viníka. Slzy nepřestávaly. Žanna opatrně položila sklenici s čajem na noční stolek, zabalila se do deky a usnula. Probudily ji hlasy přicházející z chodby: “Jdi, ještě spí. Dneska to nepůjde,” Romanův hlas byl překvapivě jemný. Žanna vstala, došla ke dveřím a tiše je otevřela. Na chodbě stála krásná, světlá brunetka. – “Kitty,” řekla, “kdy se uvidíme?” “O víkendu se s ní pohádám a jedeme na dva dny k jezeru!
-Vypískla a skočila mu do náruče. Stále doufala, že se jí to jen zdá z tempa doby, ale brunetčin cvrkot pokračoval. Vždyť se ani neschovávají! Žena jí objala hlavu rukama. Jak to mohla dopustit! Co udělala špatně? Přestaňte! Žanna se dokonce narovnala. Nebyla to její vina. Kdyby se do ní Roman zamiloval, řekl by jí to na rovinu a rozešli by se, nikdo ho nenutil k nevěře! Než usnula, uvědomila si, že manželův postoj k ní ji přiměl přemýšlet o rozvodu, ale teď jasně pochopila, že nic nebude jako dřív Hned si vzpomněla na Romanův nevlídný pohled, ale muselo to být “jako dřív”? Ne. Už ho nenechá, aby se k ní takhle choval! Žanna ze slabosti usnula. Ráno se cítila lépe, přesto zavolala do práce, že je nemocná, a vzala si další den volna.
Jakmile položila telefon, vešla do pokoje Roma: “Kde je snídaně?” “V lednici,” odpověděla klidně. “Co to znamená?” Roma přimhouřila oči. “Znamená to, že jsem nemocná,” povzdechla si a vrátila se pod peřinu. “Znamená to, že musím jít do práce bez jídla.” “Máš ruce. Otevři ledničku, udělej si chlebíčky, uvař čaj a najez se,” řekla Žanna, stále ještě pod peřinou. Všechno v ní se vzpíralo, chtěla vyskočit a udělat to sama. Žanna zavrtěla hlavou a přemýšlela, jak k tomu přišla! Žanna slyšela, jak se Roman připravuje a jak se zavírají domovní dveře. Ještě nesnídal. Měla před sebou celý den. Nejdřív ze všeho Žanna zavolala zámečníka a vyměnila zámek. Byt patřil jí, Roman si ho pronajal a peníze neviděla. Pak posbírala všechny jeho věci.
Prošla se po bytě a zastavila se v kuchyni: koupil toustovač a kávovar. Bez lítosti je sbalila. Zbytek dne strávila tím, co chtěla dělat! A než se Roman vrátil domů, nespěchala do kuchyně vařit. Zazvonil zvonek. Žanna otevřela dveře: “Co je se zámkem? “Zase ani nepozdravil!” “Co to je?” Roman si prohlédl věci. “To je všechno tvoje bohatství,” odpověděla Žanna. “Vem si to a už tě nechci vidět! Podám žádost o rozvod sama. Roman se na ni podíval a nepoznal ji. Kdo to byl? Kde byla ta tichá manželka, která na první pohled udělala všechno, co chtěl? Žanna stála před ním, vyrovnaná a odměřená. Nedívala se dolů, nešeptala, stála zpříma s pokrčenými rameny. – “Romko, já vím všechno. Nemiluješ mě, jen mě využíváš. Jdi si k sobě a už se nevracej. Já ti to neodpustím!
Roman si zavolal taxi a odvezl si věci. Když bral poslední tašku, řekl přes rameno: “Přiběhneš zpátky a budeš prosit o odpuštění.” “Ne, nepřiběhnu,” řekla Žanna do prázdné chodby. Druhý den podala žádost o rozvod a o měsíc později byli oficiálně rozvedeni. Roman do poslední chvíle nevěřil tomu, co se děje. Několikrát se pokoušel se svou bývalou ženou promluvit, ale ona nad ním jen mávla rukou. Žanna s úsměvem procházela parkem. Kolem ní pobíhali lidé, tu a tam byl slyšet smích. Předběhla ji stará paní s pudlem. – “Promiňte,” zavolala najednou Žanna na ženu. “Ano, poslouchám,” odpověděla zdvořile. “Kde jste vzala takového psa?” zeptala se Žanna v rozpacích. “Aha!” usmála se stařenka, “teď vám všechno povím!
