V předvečer svatby přijela moje matka. Tehdy začalo to pravé představení. Když ji budoucí tchyně uviděla, prostě se zhroutila a začala křičet, že jsme jí (tedy já a moje matka) zničily celý život, nejdřív jsme jí vzaly milovaného manžela a teď jí chceme vzít i syna! V prvním roce po škole jsem do ústavu nenastoupila. Abych nějak přežila všechnu hořkost porážky v boji o vytoužené studentské místo, odjela jsem k babičce, do města svého dětství v mateřské školce. Tam jsem se seznámila s Igorem. Náš románek se rozvinul tak rychle, že jsme o týden později požádali o ruku. Byli jsme si prostě velmi podobní: poslouchali jsme stejnou hudbu, měli jsme rádi stejné filmy, rádi jsme cestovali a psali básně – to tehdy dělal každý. Bylo to romantické! Igor byl stejně starý jako já, jen o tři měsíce mladší, a do ústavu také nenastoupil.
Dokonce jsme měli stejná příjmení! Dlouho jsme se nemohli rozhodnout, kde budeme žít, ale nakonec mě přesvědčil, abych se nevracela domů a zůstala u babičky. Tak jsem si dokonce našla práci, abych mohla založit rodinu a začít žít samostatný život. Jediným problémem byla moje tchyně. Ihor neměl otce, vychovávala ho jen matka, a tak mi nechtěla dát syna tak snadno. Nejdřív na mě jen syčela, a když jsem jí řekl, že chceme žít sami v pronajatém bytě, zhroutila se. Igor se mě zastal, ale tchyně se zlobila čím dál víc. A pak, v předvečer svatby, přijela moje matka. Tehdy začalo to pravé divadlo. Když ji budoucí tchyně uviděla, prostě se zhroutila a začala křičet, že jsme jí (tedy já a moje matka) zničily celý život,
“Nejdřív mi vzali milovaného manžela a teď mi chtějí vzít syna.” “Ale to nemůžete udělat!” křičela tchyně a propukala v smích a pláč, “je to proti zákonu, jsou to bratr a sestra! Víš, kdo je otec mého Ihora? Je to náš společný Kolja! Pak jsme s matkou odešly a Ihor zůstal, aby zavolal matce sanitku. Druhý den jsem si šla promluvit s tchyní a zjistit, jestli je to pravda, nebo si to vymyslela, jen aby se mě zbavila – taková byla teorie, zvlášť když matka nevěřila, že ji otec podvádí, a byl pryč už dlouho. Volala jsem a klepala, ale tchyně mě nepustila dovnitř. Pak jsem se sešla s Igorem a ten mi řekl, že se matka zřejmě uklidnila, ale jen se na něj zlostně podívala a nic neodpověděla.
Mezitím se nezadržitelně blížilo datum registrace. S Igorem jsme se téměř neviděli, starali jsme se o své matky. Týden před svatbou za mnou Igor přišel a řekl: “Asi bychom měli žádost stáhnout. Pravdu se nejspíš nedozvíme a já osobně nechci nic riskovat. Budou z toho problémy s dětmi.” I když bylo těžké si to přiznat, měl pravdu. Druhý den jsme s matkou prostě odešly. Pravdu jsem se stále nedozvěděl. Igor se oženil o deset let později, když matka zemřela, a dnes má krásnou dospělou dceru. Viděla jsem ho asi před deseti lety, když jsem šla spravovat dědictví po babičce, a on mi nabídl, že udělá test DNA a všechno zjistí. Ale odmítla jsem – nemá smysl rozdmýchávat tajemství z minulosti. Nedokážu ho přijmout jako bratra – je to příliš bolestné. A on už nikdy nebude mužem.
