Vira se rozplakala a tiše si mumlala pod nosem: “Co bude teď, mami? Celá vesnice mě bude pomlouvat a posmívat se mi, že jsem nepřišla na svatbu. “Neplač, Verunko, to bude v pořádku,” uklidňovala matka dceru, jak nejlépe uměla, zatímco se jí hlavou honily různé myšlenky. Později jí to došlo. “Petro!” zavolala na souseda, “pojďme na nádraží, abychom stihli ranní vlak.” “Žádný problém,” odpověděl soused, “pro tebe, Nadijo Fedorovno, bych ti rád přinesl hvězdu z nebe. Žena hlasitě zabouchla přední dveře vozu a posadila se co nejpohodlněji. “Teď pojedeme hledat snoubence mé Věry,” řekla zcela vážně. Petro se na ni překvapeně podíval: “Děláš si legraci? Myslíš, že se najde nějaký dobrovolník?” “Proč ne? Zaplatím mu dost a peníze má každý rád.
Naděžda Fjodorovna šla sebevědomě na nástupiště vstříc přijíždějícímu vlaku. Přistoupila ke dvěma pohledným chlapům, prohodila s nimi pár slov a za chvíli už je vedla do vagonu. “Pjotře, pojďme do obchodu,” řekla. – “Má doklady?” Petr se usmál. “Všechno je v pořádku!” Naděžda Fedorovna vyhrkla: “To je můj budoucí zeť Jevgenij a jeho svědek Nazar.” “Jen se podívejte, ženich už je tady!” zpívali hosté. Věra vyskočila ze dveří a zastavila se na místě, když z Petrova auta vystoupili mladí muži, kteří jí byli naprosto neznámí. Matka ji objala a vzala ji za auto: “Tohle je Jevhen. Buď si ho teď vezmeš a po nějaké době se v klidu rozvedete, nebo tě budou po zbytek života provázet pomluvy a hádky. Rozhodni se rychle.
Vera se nezmohla na slovo, jen pokývala hlavou a o chvíli později jí na tváři zazářil úsměv. Svatba se vydařila a po celé vesnici se slavilo až do rána. Jevhen se okamžitě vžil do své role. Když se konečně hosté rozešli domů, Věra natáhla k Jevgeniji ruku a byla ohromena něhou, s jakou řekla: “Děkuji. Tolik jsi mi pomohl.” A pak vážným tónem dodala: “Neboj se, brzy se rozvedeme.” “Já se rozvádět nehodlám,” řekl Jevgenij, “naopak, chci tě lépe poznat. Tohle Věra nečekala.” “No jo! Jeden muž mi přísahal věčnou lásku a zmizel, a teď se mnou chce žít úplně cizí člověk…
– “Jak to myslíš, úplně cizí člověk?” Jevhen se rozhořčil. “Líbila ses mi, Věro, na první pohled.” “Ale ty…” vykřikla nevěsta rozzlobeně, ale chlap ji přerušil. Víš, maminka se celý život bála, že se nikdy nevdám a nenajdu svůj osud, a já jí jen říkal, že osud si mě najde. Jak vidíte, našel. Myslíš, že to prostě vzdám? Nemusíš mi hned odpovídat, ale přemýšlej o tom. Tak o tom Verunya přemýšlela. Přemýšlela už skoro pětadvacet let, že se jim podařilo vychovat tři děti a žijí s Jevhenem od srdce k srdci. A Naděžda Fjodorovna dodnes nemůže uvěřit, že se možný rum pro celou vesnici změnil v celoživotní štěstí její dcery!
