Pro mě byla moje matka vždycky nejdražším člověkem a teď, když je starší, ji prostě nemůžu nechat samotnou, ale také nemám sílu s ní žít. Donedávna jsem žila sama ve svém samostatném bytě a nakládala se svým časem a prostředky podle svého uvážení.
Je mi 57 let, jsem rozvedená, mám jedinou dceru, která je již vdaná a nyní žije s manželem v jiném městě. Moje matka žije odděleně, denně jsem jí volala, dvakrát až třikrát týdně se u ní zastavila, přinesla vše potřebné, pomohla s domácími pracemi
. Ale teď maminka onemocněla, potřebuje pečlivější péči, nemůže zůstat sama. Nejdřív mě napadlo vzít si maminku k sobě, v mém bytě by bylo místo pro nás obě, ale ona to kategoricky odmítla, takže jsem byla nucena se k ní nastěhovat.
Sebrala jsem si věci a přestěhovala se k mámě, protože mě přece porodila a vychovala, nemůžu ji jen tak opustit. Ale taky nemůžu žít v tak nepohodlných podmínkách. Když jsem se stěhovala, přesvědčila jsem mámu, aby mi dovolila udělat alespoň nějakou rekonstrukci v pokoji, kde budu bydlet.
Zpočátku máma souhlasila, ale po týdnu se zamračila a nedovolí mi udělat vůbec nic, dokonce ani posunout pohovku k jiné stěně. Máma mi nedovolí vyhodit z bytu žádnou věc. I staré a pro někoho úplně nepotřebné věci musí zůstat na svém místě. Celý byt je plný starého oblečení, novin, časopisů, knih. Připadá mi, že žijeme na smetišti.
Vynaložila jsem spoustu úsilí a času, abych mámu přesvědčila, aby udělala alespoň nějaké změny, ale všechno je marné. Spím na velmi nepohodlné a staré posteli a nemůžu si koupit normální postel, protože mi máma nedovolí tu starou vyhodit.
Mamce se nelíbí všechno, co dělám nebo navrhuju. A když se k tomu přidá fakt, že s přibývajícím věkem začala špatně vidět a slyšet, situace se ještě více zkomplikuje. Máma se velmi hlasitě dívá na televizi, a když jí něco řeknete, okamžitě se urazí. Já nic neřeším.
Chápu, že bydlím v maminčině bytě, ale koneckonců jsem za ní přišla, protože by to beze mě nezvládla. Podle mého názoru existují tři možnosti, jak se děti mohou postarat o své staré rodiče. První možnost: děti by měly dát svým rodičům možnost žít samostatně, dokud jsou schopni se o sebe postarat.
Druhá možnost: děti si mohou vzít své rodiče k sobě. To by se mělo dělat pouze v případě, že není jiná možnost. Nebo druhá: děti se samy nastěhují do bytu svých rodičů a starají se o ně.
Tuto možnost jsem zvolila já a mohu říci jen jedno: tato varianta rozhodně není nejlepší! Nevím, jak to mám všechno brát. Mamince je čím dál hůř, nemůžu ji jen tak opustit a vrátit se do svého města, ale také nemám sílu žít s maminkou a starat se o ni. Co mám dělat? Jaké je východisko?
