Maria a Peter spolu žili celých 25 let, a to už je pěkná řádka let. Žili si dobře, ne hůř než ostatní lidé ve vesnici. Bydleli u Petrových rodičů, kteří se k Marii chovali velmi dobře. Přijali ji do své rodiny, jako by byla jejich vlastní dcera. Piotr a Maria vychovali dvě děti a dali jim dobré vzdělání.
Zdálo by se, že by si měli užívat života, ale k překvapení všech Piotr rodinu opustil a nešel daleko. V sousední ulici bydlela Anna, čtyřicetiletá paní, nikdy neprovdaná, která přijela hlídat babičku do jejich vesnice a pracovala jako účetní.
Nějak se s Petrem dala do řeči, i když byl mnohem starší než ona. A Petra samotného omrzel každodenní život na vesnici a tato dáma z města si snadno získala jeho srdce. Petr opustil svou rodinu a přestěhoval se k Anně.
Pro Marii to bylo obrovské překvapení, byla to prostá žena, ani ji nenapadlo, že by se jí něco takového mohlo stát, zvlášť po tolika letech manželství. Myslela jen na své děti, na rodiče, na lidi – na to, co tomu řeknou.
Maria chtěla ze všeho nejvíc odejít a schovat se před lidmi, nechtěla ani chodit do práce. Ale Petrovi rodiče, což Maria vůbec nečekala, nepodpořili svého syna, ale svou snachu.
Tchánovci jí řekli, ať na odchod od nich ani nepomýšlí, že jí a vnoučatům odkážou veškerý majetek a syna nechají žít, jak bude chtít, sám si takový osud vybral. Léta už nebyla mladá, nedá se říct, že by Marie svého muže milovala tak jako v mládí, ale byl jí blízký a velmi drahý.
Uplynulo půl roku a ona stále doufá, že se její muž vrátí domů, i když o tom nikomu neříká. Ale čas plyne a Petr se v jejím životě stále neobjevuje, neví, jak se mu tam daří. Maria nejvíce lituje toho, že o něj nebojovala, rovnou se smířila a ustoupila té ženě.
A přitom měla tak dobrého manžela. Možná na něj měla naléhat, požádat ho, aby myslel na svou rodinu? Možná by pak ještě byla šance manželství zachránit? Ale stálo to za to?
Mělo by to nějaký význam? Maria teď přemýšlí, jestli má jít za tou ženou a požádat ji, aby zachránila svou rodinu a vzdala se svého manžela?
