Před šesti lety se moje matka znovu vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo 17 let. On odešel ke svým příbuzným do Kujav a matka zůstala v jejich společně koupeném bytě v Poznani. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem vždycky viděl, že se k sobě nehodí. Táta je klidný a mírný a máma má složitou povahu a ne každý její přítomnost snese.
Já už jsem byla dospělá, takže jsem rozvodem nijak zvlášť netrpěla.S mámou i tátou jsem normálně komunikovala.Samozřejmě hlavně s mámou, protože jsme bydleli ve stejném městě. Ale už jsme nebydleli spolu. Nejdřív jsem bydlel na koleji na Vysoké škole technické a ekonomické (UMK) a k dvacátým narozeninám mi táta dal opravdu královský dárek – koupil mi garsonku v centru města.
Máma byla zaneprázdněná svým osobním životem a nikdy mě tam nenavštívila.Také se seznámila s jedním mužem.Dozvěděl jsem se to, až když už se chystali svůj vztah legalizovat. Bylo to matčino rozhodnutí, ale mně se ten její nový přítel hned nelíbil. Matčina povaha byla vždycky složitá, ale tenhle kluk mi připadal ještě horší. Sdělila jsem jí své připomínky, ale ona na něj zírala jako na obrázek. Řekla mi, abych si všechny své komentáře nechala pro sebe.
Novomanželé se nastěhovali do bytu mé matky. Její nový manžel byl nezaměstnaný, neměl žádný majetek a jeho bývalá žena se s ním nebavila. Než se k matce nastěhoval, pronajal si pokoj na stejné ubytovně jako já! Jednou mi matka řekla, že její nový vyvolený má také děti – a dělá dobře, že neplatí alimenty,” dodala, “musí mít peníze i pro sebe.A kromě toho se s ním jeho děti nechtějí bavit. Jeho synovi, pokud se nemýlím, je už patnáct, takže není snadné mluvit s puberťákem. Mlčky jsem to smetla ze stolu.
Neviděl jsem smysl v tom, abych jeho matce něco dokazoval. Nebyl to můj problém. Sám jsem se oženil a mám vlastního syna. Matka chodila za vnukem sama, protože její manžel “nesnáší hluk a pláč dětí”. Ani trochu mě to nerozčilovalo a netoužila jsem se s ním znovu setkat, ale někdy jsem musela…
Teď, když je synovi pět let, navštěvujeme s ním občas jeho matku. Bohužel to znamená setkání s jejím manželem a ten nikdy nedokáže zmlknout.Pořád říká něco o výchově dětí, a i když ho jeho vlastní děti nechtějí znát, přece jen je to otec roku. Většinou ale jezdíme, když je v práci. Konečně si našel práci v ochrance a má 24hodinovou službu.
Když není doma, můžeme být se synem dokonce celou noc vzhůru. Nedávno jsme byli s manželem pozváni starými přáteli na svatbu. Akce se konala mimo město, a tak jsme plánovali, že tam strávíme noc. Vzít dítě s sebou by bylo problematické, je ještě příliš malé na to, aby snadno snášelo tak dlouhé cesty a shon.
Požádala jsem maminku, jestli by u nás s vnoučkem na dva dny nezůstala. Maminka vytáhla, jaký má její manžel program, a potvrdila, že ano. Její manžel měl mít pohotovost, a než se vrátí z práce, hodlala se i se synem přesunout k nám domů.
Jakmile jsme si tohle všechno ujasnili, s klidným svědomím jsme vyrazili. Spontánně jsme se však rozhodli, že u ní nezůstaneme přes noc. Protože to bylo náhlé rozhodnutí, zapomněla jsem maminku varovat. Když jsme dorazili k ní domů, čekalo nás něco úžasného. Dveře jsme otevřeli klíčem. Syn spal na chodbě na rozkládacím fleecovém lůžku.
Moje matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré rozvrzané fleecové posteli na chodbě.V předsíni byla tma a malý byl sám, i když jsem matku požádala, aby s ním byla, protože se někdy může v noci vzbudit. Matku a jejího manžela jsem našla v obývacím pokoji, jak se dívají na televizi. Představte si, že tomu muži začalo vadit, že jsme k němu přišli bez ptaní….. Do jeho domu?
Jediné, co mu v tom domě patří, jsou jeho děravé bambusy, a půlka bytu je právně moje. To jsem jim řekl a zároveň je varoval, že pokud budu ještě někdy svědkem takové situace, udělám pořádek a řádně se o to postarám. Malého jsme vzali s sebou: spal a nic necítil. Druhý den jsem mluvil s matkou a ta mi řekla, že dítě na chodbě uspávat nechtěli.
Jen tam sledoval pohádky na telefonu, až nakonec usnul. Určitě! Usnul v pyžamu na polštáři a povlečení, které jsem si přivezla; samozřejmě jsem jim nevěřila… Nemůžu se uklidnit, dám jim lekci. Dělám správnou věc?
