Barbařin manžel náhle zemřel. Waldemar za svého života vedl svůj podnik s velkou pečlivostí, mnohem dříve také sepsal závěť.Měl co odkázat jako dědictví, čtyři byty v centru hlavního města, dům na venkově, firmu a bankovní účty.
Mezi jeho dědice samozřejmě patřila manželka a dva synové. Všichni byli pozváni k notáři, aby přečetl závěť. Kromě výše zmíněných se dostavila ještě jedna žena. Notář přečetl závěť. Obsah závěti byl následující: “Svým synům přenechávám společnost rovným dílem. Manželce přenechávám byt na Kwiatové ulici a auto.
Všechno ostatní předávám osobě, které nikdy nevyplatím to, co se kdysi stalo mou vinou.” Jméno osoby, která se náhle objevila v notářské kanceláři, bylo přečteno – Půjdeme k soudu, napadneme závěť! – Zkuste to, ale ujišťuji vás, že prohrajete, protože závěť je sepsána podle všech pravidel,” pokrčil muž rameny.
Zatímco rodina diskutovala s notářem, Olga mlčky opustila kancelář, zašla do nejbližší kavárny a objednala si kávu. Minulost se jí vrátila. Tehdy jí bylo patnáct a jejímu mladšímu bratrovi čtrnáct. Waldek, který si přijel odpočinout k vodě, navrhl uspořádat soutěž o to, kdo z místních chlapců přeplave řeku nejrychleji.
Jako cenu nabídl svůj dvoukazetový magnetofon.Žena si nepamatuje, kdo vyhrál, ale v té době jí to bylo jedno. Během toho závodu přišla o bratra.Pro celou rodinu to byla strašná tragédie. Příběh utichl a Waldemar se vrátil do hlavního města.
“Proč potřebuji toto dědictví? Bratra mi to nevrátí,” pomyslela si. Když odcházela z kavárny, zamyšleně málem narazila na notáře, který řekl: – Znám váš příběh, vím, že Waldemar si tu tragédii zavinil sám.
Můžete samozřejmě dědictví odmítnout, nebo můžete peníze dobře využít – Náš kostel ve vesnici je starý a dřevěný. Je toto dědictví dost velké na to, abychom postavili nový? – Zeptala se žena. O tři roky později byl v malé vesnici u řeky, kde kdysi zemřel Olžin bratr, postaven nový kamenný kostel.
