Je mi třicet let. Táta mě vychovával sám, máma mě opustila brzy po mém narození.Táta o ní nikdy nechtěl mluvit, a když mi bylo osm, uvědomil jsem si, že už nemá smysl se ptát.
Ať všechno zůstane, jak je. Postupem času jsem sledovala, jak moje kamarádka navazuje kontakt se svým otcem, který ji opustil, když byla ještě dítě. Našli společnou řeč a domluvili si setkání.
Každopádně jsou stále v kontaktu, chodí spolu na čaj, někdy na večeři, tráví spolu čas o víkendech, dokonce si vzájemně finančně pomáhají. Říkala jsem si, že možná existuje naděje i pro mě. Možná bych mohla navázat vztah se svou matkou. Chtěl jsem ji pochopit a odpustit jí.
A abych to mohl udělat, musel jsem ji nejprve najít. Jednoho dne, když jsem navštívil svého otce, jsem si prohlédl dokumenty a našel jsem údaje o své mamince. Později jsem na internetu našel adresu. Rozhodl jsem se tam zajít v naději, že ji najdu. Dlouho jsem stál přede dveřmi a neodvažoval se zaklepat.
Dveře otevřel muž s nespokojeným obličejem a hrubým tónem se mě zeptal: “Co chcete?” a já mu bezmyšlenkovitě všechno řekl. Prohodil jen, že moje matka je tu málokdy a není se mnou vůbec příbuzná.
Zkusil jsem to ještě dvakrát, ale pokaždé mě vyhodil, aniž by mi dal nějaké informace, dokonce ani její telefonní číslo. V záchvatu rezignace jsem napsal své číslo na papírek se svým jménem a jménem svého otce vedle a hodil ho do schránky.
O několik dní později mi zavolala matka a okamžitě mi oznámila, že s penězi od ní nemám počítat, což bylo asi jediné, co mě zajímalo.Mluvila se mnou tak suše, že jsem to nečekal. Požádal jsem ji o schůzku a normální rozhovor, ale zavěsila.
Rozhodl jsem se jí zavolat sám, ale ukázalo se, že mě zablokovala. Nejradši bych jí řekl přímo do očí, že je to bezcitná osoba a že ji ani nechci znát, ale nestojí mi za to. Můj táta nejspíš udělal dobře, když na ni zapomněl a vyškrtl ji z našeho života. Já ji nepotřebuju.
