Jacek a Jarek se po smrti matky ocitli v sirotčinci. Ta byla dlouho nemocná a nakonec svou nemoc nezvládla.
Otec s nimi už dlouho nežil, odešel do vyhnanství – zatoulal se někam do dalekých krajů. Nebyli tu žádní příbuzní, kteří by se dvojčat ujali; kromě jejich babičky. Kolik obcházela úřadů, kolik žádostí a prohlášení napsala – bohužel nikdy nedostala kladnou odpověď – kvůli svému věku… Babičce bylo sedmdesát čtyři let.
Často navštěvovala svá vnoučata v sirotčinci, což byl jediný způsob, jak mohla babička chlapcům ukázat, že na ně pamatuje a má je ráda. Jackovi a Jarkovi bylo osm let, když je umístili do dětského domova, a když jim bylo deset, zpráva, že Jacek našel náhradní rodinu – spadla jako blesk z čistého nebe.
Podle pravidel samozřejmě dvojčata nemohla být oddělena, ale mladí manželé si nechtěli vzít ani Jarka. Jarek si v raném dětství poranil nohu, kulhal a často chodil o berlích. A adoptivní rodiče si nechtěli vzít dva z nich, z nichž jeden měl postižení.
Ředitel dětského domova v tomto případě povolil výjimku. Jejich město bylo malé, pěstounských rodin bylo málo a vyhlídky na nalezení rodiny mezi adoptovanými dětmi jsou vždy velmi malé. Všichni o rozhodnutí dlouho přemýšleli – a toto rozhodnutí bylo pro bratry nakonec velmi smutné. Přimhouřili tedy oči nad pravidly a Jacka si po nějaké době vzali jeho noví rodiče. Jarek byl dlouho smutný, a nebýt babičky, mohlo se stát něco hrozného.
Odloučení od bratra ho velmi poznamenalo. Ředitel dětského domova, který situaci viděl a uvědomoval si, že je to i jeho vina, dovolil babičce, aby si vnuka vzala k sobě na víkendy. Takto spolu přežili. Babička se pro Jarka stala jedinou blízkou a milou osobou. Samozřejmě doufal, že bratra včas najde, ale chápal, že ne všechno je v životě tak jednoduché.
Babička měla svého vnuka velmi ráda, navzdory pokročilému věku to byla energická a vitální žena.Snažila se vnukovi dát vše, co mohla, a nahradila mu matku i bratra. Jarek ji měl velmi rád, snažil se ji nerozčilovat, pomáhal jí, jak jen mohl, a každý týden se těšil na víkend. Roky plynuly. Jarkovi bylo osmnáct.
Nyní mohl trvale žít se svou babičkou. Babičce už bylo přes 85 let, často byla nemocná, ale stále se držela – kvůli vnukovi. Jarek si nedokázal představit život bez své milované babičky, chránil ji před těžkostmi života a snažil se jí oplácet laskavostí a láskou.
Myšlenka na nalezení bratra ho neopouštěla, babička si také moc přála, aby se Jacek našel: – Až ho najdeš, nebudu se bát umřít! Budu vědět, že nejsi sám! – řekla jednou svému vnukovi. Jarek takové rozhovory neměl rád, ale chápal, že po babiččině smrti zůstane na velkém světě úplně sám.
Možná jednou bude mít rodinu, děti, ale zatím bylo příliš brzy na to, aby o tom vůbec přemýšlel. Nejprve se snažil najít stopy po bratrovi v sirotčinci, kde žili, ale starý ředitel už tam nebyl a nový personál jejich historii neznal. Nyní se přísně dodržovala pravidla – nesměli prozradit adresu svých adoptivních rodičů.
Jarek hledal bratra všude, psal do všech programů, které se zabývají hledáním příbuzných, ale stále bez výsledku. Až jednou, náhodou při jedné z návštěv sirotčince, se od staré chůvy dozvěděl, že adoptivní rodiče jsou z jejího rodného města a stále tam žijí. Toto město bylo poměrně malé, ale to věc nevyřešilo.
Jeho bratr se teď samozřejmě jmenoval jinak a jméno se dalo také změnit. Jarek však neztrácel naději, a tak uplynulo ještě několik let. Jarek studoval, získal dobrou práci. Jeho babička už byla hodně stará, ale jak říkala: – Neodejdu, dokud neuvidím Jarka! Jednou o víkendu se Jarek vydal do nákupního centra.
Šel si koupit teplé oblečení na zimu. Dlouho chodil po obchoďáku, prohlížel si nové oblečení, kupoval vše, co potřeboval, ale chtěl také udělat radost babičce a hledal pro ni teplou šálu. Stařenka, i když jen zřídka, vycházela ven, aby si sedla na lavičku k sousedům; Jarek měl strach o její zdraví, nechtěl, aby nastydla. Babička už byla hodně zesláblá…
Při pohledu skrz hadry zaslechl dětský hlas: – Tati, podívej se!Tam stojí Pán, který vypadá přesně jako ty! Jarek ztuhl; stál, bál se pohnout, bál se, co si myslí. Nakonec se pomalu otočil směrem, odkud k němu dolehl dětský hlas.
Mladík se na něj podíval a po tvářích mu stékaly slzy. Nevěnoval jim pozornost, neutíral je, nereagoval, když ho dítě zatahalo za rukáv kabátu. Syn nechápal, proč ten velký a silný táta stojí, pláče a dívá se na toho cizího muže, který také stojí se slzami v očích. Pro malé dítě to byla nepochybně těžká situace!
Nalezení bratři se k sobě mlčky přiblížili a mlčky k sobě přitiskli hlavy. Jarek nechápal, jak je možné, že svého bratra hledal mnoho let a nakonec ho našel úplnou náhodou, a to díky synovci, který si všiml podoby mezi oběma muži. Když pominul první šok – bratři se konečně objali. Zbývalo to nejdůležitější – Jackovo shledání s babičkou.
A pak? Všechno skončilo šťastně a Jarek mohl konečně žít plnohodnotný život. Našel svého bratra, měl také švagrovou, synovce a babičku! Nejbližší rodina! Jarek se cítil jako ve svém dnes již vzdáleném dětství – lehce a klidně!Všichni, které měl rád, byli konečně po jeho boku.
