“Nikdy jsem svým rodičům neodpustil. Příběh ze života jedné holčičky. Nedávno jsem narazila na jeden článek, který mě zasáhl až do morku kostí. Vyprávěl příběh jedné holčičky z dětského domova pro děti se speciálními potřebami, která nechtěla být adoptována a rozhodla se zůstat v dětském domově.
Po přečtení článku až do konce jsem se o tento příběh chtěla podělit se svou kamarádkou Veronikou. V reakci na to mi vyprávěla svůj příběh: “Víš, jeden psycholog mi kdysi řekl:” Všechno, co se ti v životě stane, je tvoje osobní zkušenost a jednou se ti bude hodit”. Měla jsem těžké dětství. Rodiče sice dobře vydělávali a byli to slušní lidé, ne žádní bezdomovci nebo opilci.
Jen jsem byl neustále a nemilosrdně bit. Zejména můj otec. Často k nám domů chodili jeho přátelé a pořádali večírky. Stávalo se, že jsme k nim chodili na různé večírky. Tehdy jsem začal svého otce tiše nenávidět a bát se ho a někdy se mi zdály sny plné touhy, aby navždy odešel z mého života. Často mi vyhrožoval, že mě dá do sirotčince.
Neustále mě trestal za každou maličkost: za včas neumyté nádobí, za čtyřku ve škole, za prach na poličce a podobně. Ve třinácti letech jsem odešel z domova, abych našel sirotčinec a vydal se tam. Dlouho jsem se toulal ulicemi a hledal ho, až jsem si nevšiml, kdy se začalo stmívat. Vrátil jsem se pozdě a byl jsem opět potrestán. Týden jsem musel sedět doma a čekat, až modřiny zmizí. Teď už je to dlouho a já jsem šťastný, že bydlím daleko od rodičů. Mám manžela a děti, které z celého srdce miluji.
Jen občas si vzpomenu na to, jak se ke mně rodiče chovali, ale minulost se pomalu začíná vytrácet. Velmi dobře chápu, že nemáme na výběr, když přijdeme na svět a ocitneme se v různých rodinách a později v nich vyrůstáme zcela závislí na jejich výchově. Nikdy jsem se sama sebe neptala: “Proč zrovna já, proč mě neměli rádi?Proč?” Tomu rozumím. Jde o to, že jsou to takoví lidé, vychovaní tímto způsobem.
Ale mám to těžké v srdci a nedokážu je nijak milovat, hlavně otce. Neměla jsem dětství, byla to jen nekonečná noční můra. Vždycky si budu pamatovat jeden citát, který jsem nedávno četl v jedné knize: “Když jsem velmi pozorně poslouchal její vyprávění, detaily jejího života, byl jsem takovým vyznáním prostě šokován. V hlavě mi vířila jedna otázka, kterou jsem Veronice položila: “Tvůj otec ničemu nerozuměl?
Říká se, že s přibývajícími léty přichází moudrost, lidé si začínají uvědomovat své mnohé chyby, snaží se napravit to, co bylo dávno rozbité. Copak ani nepožádal o odpuštění za to, co kdysi udělal? Pokusil se s tím něco udělat? A vaše matka, která byla nablízku a sledovala všechno, co se dělo, jak mohla nechránit své dítě? Jak mohla nejbližší osoba na světě, matka, dopustit, aby ti bylo způsobeno takové utrpení? Nechápu, jak se rodiče mohou takhle chovat ke svým dětem!”
Na to mi Veronika odpověděla: “Otec a matka se už dávno rozešli.Teď si otec zase hledá novou ženu a já jsem pro něj ‘nevděčná’ dcera. Pokaždé se chlubí všem svým přátelům, známým, novým manželkám, že dělá všechno pro dobro mě a mých dětí, zkrátka pomáhá, jak může, že on je tak hodný a já tak zlá a nevděčná. Ve skutečnosti vnoučatům nikdy nekoupil ani ty nejlevnější hračky.
Když mě manžel opustil a nechal mi v náručí malé dítě, musela jsem jít za rodiči a požádat je o pomoc. Dodnes považuji tento čin za nejhloupější v mém životě a raději jsem zůstala přes noc na nádraží. Jejich odpověď na mou žádost mě prostě zabila – “dáte dítě do dětského domova a můžete se vrátit, nepotřebujeme problémy s vaším dítětem.” Prostě jsem se otočila a šla dál.
Dlouho jsem bloudila mezi přáteli, prosila cizí lidi o léky a jídlo a pak jsem potkala svého budoucího manžela. Podpořil mě v tomto těžkém období mého života a velmi mi pomohl. A teď jsme velká a přátelská rodina. Ale minulost mě stále neopouští… Nechápu, proč mi otec lže.Nejspíš chce svou ušlechtilostí přesvědčit jinou ženu. Ale copak nechápe, že milující rodiče svému dítěti neubližují? Neodcházejí tak daleko?
Nenechávají ho s jeho problémy samotného? Milující táta bude vždy nablízku a nikdy nevynechá příležitost vidět své milované dítě a vnoučata. Vyrostl jsem jako “vlk” – byl jsem tvrdohlavý a sebevědomý. Teď z ‘vlka’ vyrostla vlčice, připravená zakousnout se do krku komukoli na obranu svých dětí – no, takoví by asi rodiče měli být…”
