Na toto novorozeně se zapomnělo.Nezapomněli ho přebalit nebo nakrmit, ale ani tomu nevěnovali velkou pozornost. Viníkem byla postýlka, která byla stranou od ostatních dětí.
Petra přivezli na infekční oddělení, když mu bylo šest měsíců. Nakazil se doma a nyní bylo jeho tělo celé zpustošené nemocí. V nemocnici byl velmi zapomnětlivý. Ležel v samostatné postýlce a dokonce plakal tišeji než ostatní děti. Jeho biologická matka ho oficiálně odmítla. Malý od prvních okamžiků svého života nevěděl, co je to mateřská láska.
Tento příběh mi vyprávěla moje známá, ještě mladá dívka, která neztratila víru, že svět lze zachránit.Nejenže o tom mluví, ale také pro to něco dělá, a když jsme si jednou povídaly, řekla mi, že se stala “nemocniční maminkou”. Snažila se pomáhat dětem, které na tomto světě zůstaly samy. V jedné z nemocnic absolvovala stáž.
Všichni malí leželi na odděleních se svými maminkami a cítili jejich teplo a porodní hlas nablízku. Každá maminka se snažila obléknout své děťátko do těch nejlepších, nejpohodlnějších a nejměkčích plenek. Tyto maminky kontrolovaly každý pohyb sester a pořádaly pro svá miminka skutečné bitvy. A děti se zase cítily v bezpečí. A okamžitě začaly křičet na plnou hubu, když se jim něco nelíbilo. Věděly, že jejich matka okamžitě pochopí, co teď potřebují.
Uprostřed nich, v nejvzdálenějším koutě, stálo dítě, které nikoho nepotřebovalo a snažilo se najít dudlík, který mu vypadl z pusy. Jeho vytrvalost však byla marná láhev s jídlem se už dávno vyprázdnila.Bylo by vděčné i za vodu! Dehydratace nemocného dětského těla a špinavé pleny nepomohly k co nejrychlejšímu uzdravení dítěte, které nemělo sílu ani plakat.
Zvlášť když na jeho pláč stejně nikdo nereagoval. Sestry neměly takové děti rády, protože jste se o ně museli neustále starat. Kolega nemohl projít kolem postýlky, kde ležel Petr. Bylo jí hrozně, když si představila, jak se může cítit dítě, které je osamělé, odmítnuté, nikým nepotřebné, s prázdnou lahví a špinavou plenou.
Jak se něco takového může v moderním světě stát? Po celou dobu bylo novorozeně krmeno, ale rukama necitlivých sester, které tvrdily, že čím déle je dítě hladové, tím méně často je třeba měnit plenu. Stážistka se snažila sestře dokázat, že si dítě takové zacházení nezaslouží, ale sestra jí dala jasně najevo, že se do toho nemá plést. Nakonec sama pochopila, že bojovat se systémem nemá smysl. Rozhodla se, že se dítě co nejrychleji uzdraví.
Během své praxe se dívka snažila trávit s dítětem co nejvíce času, kojila ho a kupovala mu výživné mléko. Díky její péči se chlapec rychle zotavoval.Budoucnost chlapce trápila i mladou praktikantku. Nakonec její praxe skončí a dítě zůstane opět samo. Sama žila v pronajatém bytě a neměla žádný pravidelný příjem. Později však zjistila, že jedna žena v té době shromažďuje potřebné dokumenty k adopci a brzy si dítě vezme k sobě.
Tento příběh ovlivnil celý dívčin další život, protože se stala dobrovolnicí a pomáhala opuštěným dětem. Bez lásky se jejich zdravotní stav nemohl zlepšit, a tak se je snažila co nejvíce objímat, zvedat je, aby se děti cítily lépe a byly obklopeny láskou.
