Paul přišel z práce domů klidný a spokojený.Konečně byl pátek, pátek, konec pracovního týdne.Lednice by měla být plná, protože v pondělí šel s dětmi do supermarketu a nakoupili obrovské množství věcí. Všechno bylo v nejlepším možném pořádku a o víkendu si budou moci odpočinout.
Po pohledu do lednice byl Paul v naprostém šoku.Nemohl nic najít. Podíval se do přihrádky na ovoce a zeleninu, ale i ta zela prázdnotou. V mrazáku nebylo žádné maso a ani jedna láhev mléka. Okamžitě se šel do obývacího pokoje zeptat své ženy, co se děje:
“Anno, co se děje? Kam se podělo všechno jídlo? Myslel jsem, že jsem nakoupil na celý měsíc.” Paulův hlas se zadrhl: “Celý týden jsem vařil a zbytek dal mámě. Přišla a řekla, že ona a můj otec už nemají co jíst.Chtěla jsem ti zavolat, ale nezvedal jsi to.
“Co to děláš, zbláznil ses?Dal jsi jim všechno?A co máme jíst teď? Tvůj otec si ještě nenašel práci?” “Paule, víš, že mu do důchodu zbývá ještě rok.Teď je pro ně těžké vyžít z matčina důchodu.” “A to mám jako živit další dva lidi? Kde jsou ty noviny? Určitě jsou tam volná místa!”, “Tady. Proč se tam chceš podívat?”
“Musíme!” vykřikl Paul a zmizel za dveřmi. Paul sešel o patro níž do bytu svých tchánů. Zazvonil na zvonek u dveří.Nina, Anniina matka, neochotně otevřela dveře svému zeti: “Tady jsou noviny a moje požehnání, aby si tchán našel práci. Já tě živit nebudu.
Tohle je jídlo pro mě, mou ženu a naše děti,” uchechtl se Paul hrubě a zamával tchánovi novinami přímo před obličejem.Vzal si jídlo a odešel – ale udělal dobře?
