Vím, že osud je někdy nespravedlivý a lidé ani nečekají, co je čeká. Vždycky jsem si myslela, že můj život už je plný dramat, ale nedávné události předčily mé nejdivočejší představy.
Před několika měsíci za mnou přišla moje vnučka, moje milovaná Anne, s očima červenýma od pláče a s kufrem v rukou. Vypadala vyděšeně. Řekla, že ji otec, můj syn, vyhodil z domu.
Když jsem to slyšel, srdce mi zamrzlo v hrudi. Můj syn Jacek si vzal prostou dívku z vesnice. Byla tak milá, srdečná, Jackova velká láska. Ale po letech ho venkovská holka bez studií přestala bavit, vyhodil ji z domu, vzal si dobré právníky, rozvedli se a on si vzal dceru. Jacek… vždycky chtěl, aby Anna byla něco víc, aby se nepodobala matce.
Cítila jsem, že je to špatně, ale co jsem jako babička mohla dělat? Ania měla vždycky své sny. Chtěla se stát učitelkou nejmenších dětí. Ale Jacek jí to nedovolil. Chtěl, aby šla na medicínu a stala se lékařkou. Když se tam nedostala, vyhodil ji z domu. Dal jí jen pár šatů na sebe.
Od té doby žije Ania ve městě. Studuje pedagogiku, jak si přála. Jsem na ni pyšná. Ale já… mám jen skromný důchod. Životní náklady Ani, poplatky za koleje, knihy, jídlo… to všechno je nad mé možnosti. Každou noc ležím vzhůru a přemýšlím, co mám dělat. Jak pomoci své vnučce, která má celý život před sebou, svým snům, a mně… mně, která jsem už na konci své cesty.
Můj syn, který býval tak hodný, teď nechce o své dceři ani slyšet.Byla jsem u něj doma už třikrát, prosila jsem ho, plakala jsem, aby se o dceru zajímal, aby jí pomohl. Ale on nechce ani slyšet. Směje se mi do obličeje, že ho můžeme žalovat o alimenty. Jak by to mohl udělat? Jak mohl vyhodit vlastní dítě na ulici? Už to není ten samý člověk, kterého jsem vychovala. Teď sedím a dívám se na Aňu, která se učí na zkoušky.Přijela za mnou na Vánoce, její otec ji ještě nenavštívil.
Vidím v ní tolik odhodlání, tolik síly. Ale já se cítím tak bezmocná. Chci jí pomoci, ale jak?Moje senilní ruce už nejsou schopné nic dělat a myšlenky se mi točí pořád dokola.Mám požádat o pomoc její matku?Mám Annie říct, jak to je? Ale nechci, aby si dělala starosti. Chci, aby se soustředila na studium, na své sny. Protože ona je teď přece nejdůležitější.
Moje milovaná vnučka, která se navzdory všemu statečně drží. Možná si Jacek jednoho dne uvědomí svůj omyl. Ale nebude už pozdě? Odpustí Anna někdy svému otci? Život píše nejrůznější scénáře, ale tenhle… tenhle překonává všechno, co jsem si dokázala představit.
