Nikdy by mě nenapadlo, že se z obyčejného výletu našich dětí za prarodiči na venkov stane taková rodinná záležitost. Když jsme se s manželem Petrem rozhodli poslat Henia a Macíka na týden k Petrovým rodičům, připadalo nám to jako skvělý nápad. Koneckonců děti tamní prostředí milují a my jsme si konečně mohli odpočinout.
Ale nepředpokládala jsem, že nás to bude stát tolik – a nejen finančně. Samotné loučení bylo plné slz a smíchu. Kluci byli nadšení a my trochu ustaraní, ale plní naděje, že vše proběhne hladce, protože kluci s námi vždy jezdili k prarodičům na pár hodin a tady až na týden. Bohužel realita se ukázala být méně laskavá, a začalo to dárky.Prarodiče koupili klukům drahé boty – za co?
– Zeptal jsem se Petra. – Kluky nebereme do žádných nóbl podniků, tam si je nemají kam obléct. Kromě toho jim nohy rostou tak rychle, že je za rok vyhodí, ale co jsem mohla dělat? Ty boty stály skoro tři sta zlotých, což byla částka, ze které se mi zatočila hlava. Tchánovci požadovali vrácení peněz a já neměla na vybranou.
A tak to pokračovalo. Džusy, koláče, drobné dárky – zdálo se, že prarodiče si nemohou pomoci, ale rozmazlovali se. A i když jsem si vážila jejich lásky a péče, začínala jsem si říkat, jestli to všechno má smysl. Když se děti vrátily, byly šťastné, plné příběhů a nových vzpomínek. Ale radost rychle pohasla, když po nás tchánovci chtěli, abychom jim to vrátili – tisíc zlotých.
Cítila jsem se, jako by mi někdo dal facku – Je to fér? – Zeptala jsem se Petra, ale on jen pokrčil rameny a řekl, že je to normální, že rodiče mají “nárok” – Nechápu to. Neměli by si prarodiče čas strávený s vnoučaty užívat, a ne ho brát jako transakci? Neočekávali jsme, že dětem koupí, co budou chtít. Kdyby to neudělali, ani by si nevšimli, že mají doma dva lidi, které musí živit, stačí myslet hlavou… Hádka s Petrem byla nevyhnutelná.
Trval na tom, že děti musí mít kontakt s prarodiči, že je to důležité. A já se cítím podvedená a už se mi nechce posílat syny na venkov, nakonec jsem podlehla. Děti před týdnem opět odjely na pár dní k prarodičům a opět jsme dostali vyčíslenou částku k proplacení formou sms.
Už ani nejde o peníze, ale o nějakou slušnost. Pochopil bych, kdyby ty peníze chtěli na obědy, ale kluci chodí domů se zbytečnostmi, které po pár hodinách skončí v koutě.
