Nikdy by mě nenapadlo, že v mém životě přijde chvíle, kdy mě někdo, koho jsem milovala a vychovávala, bude chtít dát do domova důchodců.
Je to opravdu skličující zážitek a můj syn, jak se zdá, aniž by se zamyslel nad mou situací, rozhodl, že jediným východiskem je dát mě do domova důchodců. Netuší, jak mě to poškodí, jak je mi toto místo cizí, jak moc si přeji strávit stáří mezi vlastními čtyřmi stěnami. Můj malý, stísněný kout, kde momentálně bydlím, rozhodně není ideální.
To je fakt. Ale moje snacha a syn nevědí, že můj život se skládá z něčeho víc než jen z těchto skromných čtyř stěn. V tajnosti před nimi skrývám další dva byty, které už léta pronajímám. Byl to můj tajný zdroj příjmů, něco, co jsem si nechával jen pro sebe. Nikdo kromě mé zesnulé ženy o tom nevěděl; byla to moje investice do budoucnosti.
Nejsem bohatý člověk, ale vždycky jsem dokázal pracovat a hospodařit, abych něco vydělal. Před dvaceti lety jsem se rozhodl koupit tyto nemovitosti, abych finančně zabezpečil svou ženu a syna.Tehdy mě nenapadlo, že manželka odejde jako první.To, že jsem si pronajal byt, jsem vnímal jako formu spoření do budoucna.
Každou vydělanou korunu jsem ukládal na spořicí účet, abych si zajistil záchrannou síť pro příští roky. Teď, když se mi situace vymkla z rukou, se cítím zdrcený. I když se mi v současné době daří dobře, jsem závislá na pomoci své snachy a syna. Jsou mi oporou, vozí mě k lékaři, dělají větší nákupy.
Po odchodu mé ženy, která vždy vařila, byly mé kuchařské schopnosti vystaveny velké zkoušce. Nyní mi jídlo dodává moje snacha. Za jejich pomoc samozřejmě platím, ale nedávno mi řekli, že mi budou muset zajistit místo v domově důchodců, protože je pro mě čím dál těžší zvládnout to sama.
Zajímalo by mě, zda jim mám sdělit pravdu o svém majetku? Možná, že když budou vědět, jaké mám úspory, budou ochotnější mi pomoci? Možná by stálo za to jim říct, že když se o mě budou starat a nechají mě bydlet v mém bytě, mohou po mé smrti očekávat solidní dědictví?
Ale na druhou stranu se obávám, že to do našeho už tak těžkého období vnese jen zmatek. Syn je zřejmě přesvědčen, že mým jediným majetkem je malý byt, ve kterém momentálně bydlím.
Neuvědomuje si, že mám ještě něco, co by mohlo v budoucnu zlepšit kvalitu jejich života. Nejvíc mě bolí uvědomění, že jsem v plánování budoucnosti nebyla vždycky sama. Býval to společný podnik, na kterém se podílela i moje žena. Teď, co nedělám, dělám sám se vším…..
