Deset let. Tak dlouho jsem snášela manželovo odmítavé chování, jeho arogantní přístup a naprostý nedostatek respektu. V den, kdy se rozbil talíř, který jsem dostala od své matky, se všechno změnilo.
Jako by mi tahle malá událost najednou otevřela oči a já si uvědomila, co se děje už příliš dlouho Jsem Iza, bývala jsem velmi energická, veselá dívka. Zamilovala jsem se do Jurka, “nejlepšího chlapa ve vesnici”, jak všichni říkali. Připadal mi jiný, zvláštní, ale brzy jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila.
Od prvního dne našeho manželství jsem cítila, že něco není v pořádku.Místo společného života jsem vedle sebe měla tyrana, který se ke mně choval jako ke služce. Všechno to začalo maličkostmi. Jurek všude házel špinavé ponožky, po celém domě nechával prázdné láhve a talíře.
Myslela jsem, že to přejde, muži někdy nevynášejí rodinný pořádek z domu. Ale neprošlo to. Na deset let se jeho nedbalost stala mou každodenní noční můrou. Stále jsem uklízela, stále jsem se snažila udržovat pořádek, ale on… on si mé snahy ani nevšiml. Ten den, kdy se všechno změnilo, byl den jako každý jiný. Jurek přišel domů, naházel věci, kam mu přišly, a zapnul televizi.
V pokoji nechal na stole prázdný talíř.Požádala jsem ho, aby talíř odnesl do kuchyně. Řekl, že to udělá později. Věděla jsem, že “později”. Nikdy to nepřijde. Když jsem se zeptal podruhé, vybuchl. Křičel, že mu bráním ve sledování hry, že si pořád stěžuju.
A pak se to stalo. Při úklidu jsem omylem udeřila vysavačem do stolu. Talíř spadl a rozbil se. Byl to zlomový okamžik. Jeho křik, jeho vztek… už jsem to nemohl vydržet. Něco ve mně se zlomilo spolu s tím talířem a já už jsem nečekala. Sebrala jsem si věci a šla za tátou.
Byl jsem rozhodnutý – bylo po všem.Podala jsem žádost o rozvod. Nyní žiji sám, ale tato samota je požehnáním. Díky ní jsem znovu získala klid, který mi tak dlouho chyběl. Když se někdy dívám na útržky tohoto talíře, které jsem si schovala jako vzpomínku, říkám si, že to bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Moje matka zemřela před několika lety při nešťastné nehodě.
Nikdy jsem nevěřila na žádná znamení, ale hluboko v srdci cítím, že na mě maminka dohlížela a bylo to od ní znamení, abych se zachránila, dokud je ještě čas. Díky ní jsem v sobě konečně našla sílu říct dost. Je to paradox, ale jsem vděčná, že jsem znovu získala svobodu, když jsem ji nejvíc potřebovala.
