Když mi bylo patnáct, rodiče se rozhodli, že rozhodně potřebují další dítě.Tak přišel na svět můj bratr. Všichni mi k tomu gratulovali a přáli mi všechno nejlepší, ale já jsem vůbec nebyla šťastná. Nerada se k tomuto příběhu vracím, ale podělím se o něj s vámi. Moje maminka byla šťastná, že má dceru, ale ne proto, že by mě měla ráda, ale protože jsem byla zadarmo na hlídání.
Když byl mému bratrovi Michaelovi rok, přestala ze dne na den kojit a šla do práce na plný úvazek. Ráno k nám chodila babička, a když jsem přišla ze školy, buď usnula, nebo šla domů. Bratr zůstal v mé péči. V té době hodně plakal a já ho nedokázala uklidnit, neměla jsem na sebe čas. Musela jsem ho přebalovat, mýt a krmit, připravovat vždy čerstvé jídlo.
Kdyby se rodiče večer vrátili a viděli špinavé nádobí nebo nevyžehlené oblečení, začali by mi nadávat, že jsem flákač a příživník. Pak jsem si obvykle šel udělat domácí úkoly, protože jsem na ně předtím neměl čas. Ve škole mi to moc nešlo. Učitelé se nade mnou slitovali a dali mi “trojky”, za což jsem dostala další důtku – pračka pere, myčka myje, a co děláš celý den! Myslíš jen na večírky!
Otec na mě křikl a matka poslušně přikývla. Jako by zapomněla, jaké to je sedět s neklidným dítětem alespoň pár hodin u domácích prací. Pračka pere, souhlasím. Ale stejně ji musíte spustit a pak pověsit všechno oblečení a vyžehlit to včerejší.Myčku jsem přes den zapínat nesměla – spotřebovávala spoustu elektřiny, navíc jsem musela dětem mýt nádobí jen ručně. Také jsem musela každý den vytírat podlahy, protože Michael byl velmi aktivní, hodně lezl a chodil. Když šel bratr do školky, bylo to o něco jednodušší. Rodiče trvali na tom, abych ho po návratu vyzvedávala a krmila. Díky tomu jsem měla po škole alespoň pár hodin pro sebe.
Trochu jsem přitvrdil ve studiu a odmaturoval bez “trojky”. Snil jsem o tom, že se dostanu na biologickou univerzitu. Je to jediný vědní obor, který mě zajímal, a rychle jsem se ho naučila, ale rodiče tuto volbu nepodporovali – Univerzita se nachází v centru města, dojíždíte tam hodinu a půl. A kdy to bylo? Michaela je třeba vyzvednout a pak se o něj postarat.Nevymlouvejte se: moji rodiče byli neoblomní, a tak pro mě bylo vybráno místo dalšího vzdělávání. Nejblíže k domovu byla pomaturitní gastronomická škola, kde jsem se učila na cukrářku. Na první semestr si skoro nepamatuji – byla jsem, jak se teď módně říká, v depresi.
A pak jsem se zapojil. Ráda jsem pekla dorty, sušenky a nejrůznější zákusky a od druhé třídy jsem si našla brigádu – o víkendech jsem pracovala v kavárně nedaleko domova.Rodiče si zpočátku stěžovali, že nejsem doma, ale podařilo se mi obhájit alespoň tento osobní čas. Když jsem dokončila školu, zaměstnali mě na plný úvazek a netrvalo dlouho a do naší kavárny přišel nový šéfkuchař. Začali jsme se scházet pozdě večer a moji rodiče zase začali křičet a nadávat.
Několikrát za mnou otec přišel na konci směny, abych nešla s přítelem na procházku. Jednou pro mě uspořádali rodinnou sešlost a pozvali babičku, tetu a jejího manžela. Postavili mě doprostřed místnosti a začali mi říkat, abych zapomněla na své snoubence, procházky a všelijakou zábavu – Ty se vzdáš své práce v kavárně! – řekla mi teta. – “Zařídila jsem ti práci v Michaelově škole, budeš dělat pomocnou kuchařku.” Nejlepší zpráva pro dnešek! – vykřikla radostně matka.
– O Michaela bude vždycky postaráno, navíc můžeš jít odpoledne rovnou domů. Budeš mít čas nám pomáhat – vzdát se práce v jídelně, kde si mě vážili, platili mě, kde mi všechno vycházelo a kde pracoval můj přítel? Představila jsem si život, který mě čeká – smutná školní jídelna s kluzkými řízky a lepivými nudlemi, práce doma po večerech a život zasvěcený Michalovi – Dokud tvůj bratr nedokončí školu, o klucích ani nesni,” řekl mi přísně otec Druhý den jsem příteli všechno řekla a vymysleli jsme plán.Už dlouho si chtěl otevřít vlastní kavárnu, sháněl peníze, ale nestačilo to.
Proto bylo nutné hledat investory nebo si vzít půjčku od banky. Doma jsem si řekl, že musím pracovat ještě dva týdny. Rodiče souhlasili, že přečkají mou výpovědní lhůtu. Bohužel se nám nepodařilo získat půjčku, ale našli jsme si novou práci. Přítelův kamarád pracoval jako administrátor v jedné velké restauraci a nabídl mu nový projekt, který se otevřel ve Varšavě. Jel tam na pohovor a přesvědčil svého šéfa, aby se mnou mluvil přes Skype.
Zatímco jsem jim vyprávěla o sobě, můj Milovaný je vyzval, aby ochutnali moučníky, které jsem připravila – vzal je do přenosné ledničky.Poslední den v práci jsem odešla dřív.Domů jsem doběhla půl hodiny předtím, než se někdo vrátil, rychle jsem si sbalila věci do tašky, vzala doklady a úspory a pak jsem odjela vlakem do Varšavy. Teď mám svůj vlastní život, který budu věnovat těm, které jsem si sama vybrala, ne těm, do kterých jsem byla nucena. Ano, mám svého bratra ráda a opravdu doufám, že jednou budeme mít dobrý vztah.
Ani k rodičům necítím nenávist, ale vím, že dokud bych s nimi žila v jednom bytě, nebo dokonce ve stejném městě, byla bych jimi ovlivňována. Nejsem dost silný na to, abych se bránil. Proto jsem musel utéct. Doufám, že v našem novém městě bude všechno fungovat a budeme šťastní.
