Od dětství se o mě staral dědeček. Ne že by mě rodiče opustili, i oni mě měli moc rádi, ale dědeček mě miloval zvláštním způsobem.
Často mě bral s sebou na ryby a na lov, hrál si se mnou a učil mě životní moudrosti, kterou za ta léta získal. Čas plynul, já jsem se už přestěhoval do jiného města na univerzitu a dědeček bohužel stárnul.
Mně bylo devatenáct let, byl jsem na prahu svého života, a on naopak už byl slabý a křehký. Bylo mi ho velmi líto, protože kdysi aktivní člověk se mi před očima měnil ve starce, a tak jsem se s ním snažil trávit více času, ale už jsem s ním nemohl trávit tolik času jako v dětství.
Když mi bylo dvacet, dědeček mi řekl, že se rozhodl odkázat mi svůj třípokojový byt, ale zároveň mě požádal, abych ho nikdy neprodával, ale nanejvýš pronajímal. Samozřejmě jsem uznal, že měl pravdu, ten byt pro nás oba hodně znamenal, v jeho zdech jsme strávili nejlepší léta svého života. Brzy poté jsme společně zašli k notáři, aby všechny dokumenty přeregistroval na mé jméno.
Málem jsem se rozplakala, když dědeček třesoucíma se rukama podepisoval hlavní dokument. Zanedlouho starý muž zemřel. Své poslední dny strávil obklopen rodinou.I když odešel, byla jsem ráda, že zemřel po boku těch, které měl nejraději. Jen o tři dny později za mnou přišla sestra a dožadovala se klíčů od bytu s tím, že je stejně nepotřebuji.
Věděla jsem, že přijde, cítila jsem to. Nedávno si koupila auto na úvěr a teď prosila celou rodinu včetně tety o peníze na splacení půjčky. Chtěla byt, aby ho mohla později prodat. Požadavkům matky a sestry jsem nevěnoval pozornost. Musela jsem se podřídit dědečkovu přání; mělo to zůstat v rodině.
