Moje dcera se provdala za občana jiné země. Dva roky jsem s nimi žila, starala se o vnuka a vedla domácnost. Dcera s manželem pracovali ve stejné firmě a vraceli se jen večer.
Doufala jsem, že to bude pokračovat, ale ukázalo se, že marně. Jednoho dne manžel mé dcery řekl, že už mé služby nepotřebují, a požádal mě, abych byt opustila. O měsíc později jsem byla zpátky doma.
Jak se ukázalo, ani tady jsem nebyla vítaná. Zatímco jsem žila s dcerou, syn se rozvedl se svou první ženou, opustil její byt a nastěhoval se do mého. Přivedl si sem svou druhou, již vdanou ženu. Ani ho nenapadlo požádat mě o svolení – co mám dělat?
Mám syna konfrontovat s jeho těhotnou ženou? Ne. Ale jak můžeme my tři, z nichž brzy budou čtyři, žít v jednopokojovém bytě? Mimochodem, ani já, ani můj syn nemáme peníze na pronájem bytu. Zavolal jsem dceři a vysvětlil jí situaci. Doufala jsem, že situaci pochopí a pozvou mě zpět.
Ale to se nestalo, což je škoda. Nedá se nic dělat, mají jiný pohled na svět… A chování mého syna je pochopitelné. Nečekal můj návrat. A teď musím strávit noc na gauči v kuchyni. Přes den se dostanu z domu. Nakupuji, navštěvuji své bývalé pracoviště, mluvím s kolegy.
Můj syn a jeho žena spolu normálně komunikují, nehádají se, ale snacha mě ignoruje. Je vidět, že se jí moje přítomnost v bytě nelíbí. Nikdy jsem si nepředstavoval, že v šedesáti letech budu zbytečný a že se mi o domácnost bude starat někdo jiný. Můj syn myslí jen na svou panenskou ženu a na problém bydlení vůbec nemyslí.
Hledám si práci na částečný úvazek a svůj byt chci spravovat sám. Moji noví příbuzní žijí na venkově. Mám své snaše říct, aby se přestěhovala ke svým rodičům? Ale podaří se mému synovi najít práci? Myslím, že ne. Nemůžu se rozhodnout, co mám dělat….
