Vyrůstala jsem ve skromných poměrech, můj otec měl vždy problémy s alkoholem a v naší rodině byly mé potřeby na posledním místě. Matka to nějak snášela, ale já už jsem se na to všechno nemohl dívat.
Jakmile jsem dokončil střední školu, rozhodl jsem se jít na univerzitu do velkého města. Už mě nebavilo mít pořád hlad, nosit staré, obnošené oblečení a mít doma klid. Mým cílem bylo osamostatnit se, najít si vlastní cestu a možná i klid. Moje matka měla tendenci nezajímat se o mé plány nebo o to, co se se mnou děje, dokud nemusela.
Vysoká škola pro mě byla časem, kdy jsem se otevřela světu, ale také jsem musela tvrdě pracovat a šetřit každou korunu.Neměla jsem čas ani prostředky na to, abych finančně podporovala rodinu, i když jsem si to někdy vyčítala.Vždy to však skončilo krátkým telefonátem mé matky, která se obvykle zeptala, jestli bych mohl něco poslat. Já: To oni by přece měli svému dítěti pomáhat! Jednoho dne jsem dostala zprávu, která všechno změnila.
Ukázalo se, že mi babička, se kterou jsem měla vždy dobrý vztah, odkázala svůj dům na předměstí. Můj dědeček zemřel před mnoha lety a babička nedávno – smutné, ale takový je život. Dům byl starý, ale měl potenciál a pro mě to byla šance na nový začátek. Nedlouho po této zprávě mi najednou začala volat matka.
Poprvé po dlouhé době. Nejdřív jsem si myslela, že jí to možná uniklo, ale rychle přešla k věci. Můj otec prodělal mrtvici, nemůže chodit a je nutná rehabilitace, která hodně stojí. Věděl jsem to, dokonce jsem otce jednou navštívil v nemocnici, ale nepřijal mě zrovna vřele. Situace byla samozřejmě těžká, ale otec měl své problémy vlastní vinou – jeho alkoholismus byl příčinou mnoha našich rodinných tragédií.
Matka chtěla, abych prodal dům a část peněz věnoval na otcovu léčbu. Víte co, odmítl jsem… Vysvětlil jsem jí, že dům je můj jediný majetek a šance na stabilitu. Kromě toho je to jediné dědictví po mé babičce.
Záleželo jí na tom, aby se toto dědictví nedostalo do cizích rukou, a proto nechala dům přepsat na mě.Matka se mě snažila přesvědčit, prosila mě, říkala mi, že jsem otcovou jedinou nadějí a záchranou, ale já si myslím, že si otec léta ubližoval, a teď, když se konečně mohu nadechnout, nechci všechno obětovat. Když jsem odmítla, matka se rozzuřila.
Prohlásila, že jsem nevděčná a že mi na rodině nezáleží. Řekněte mi, bylo to špatné rozhodnutí? Jsem nevděčná dcera, měla bych otci pomáhat? Už několik měsíců mám pronajatý dům, kvůli studiu jsem se zatím nemohla přestěhovat.
Ale myslím, že až ho dokončím, nastěhuju se k babičce a budu si tam hledat práci, tam chci bydlet.Kontakt s mámou ustal, od té doby spolu nemluvíme.Tahle situace mě hodně trápí, ale musela jsem se nad sebou zamyslet.
