V mém životě se stalo, že jsem se stala tchyní, protože můj syn se oženil a já mám nyní také snachu. Než se můj syn oženil, často jsem slýchala své kamarádky, jak si stěžují na své snachy, a to jak na malichernosti, tak na vážné věci, a já jsem se k tomu snažila přistupovat neutrálně: poslouchala jsem a mlčela. Připadalo mi, že si za to mohou samy, že nemají dobré vztahy s manželkami svých synů.
Ale teď, když jsem se sama stala tchyní a čelila stejné situaci, se můj postoj k této věci, upřímně řečeno, zcela změnil. Jde o to, že ať se snažím být synově ženě dobrou tchyní sebevíc, tato žena vše točí kolem svých vlastních potřeb, i když jsem jim nikdy nic zlého nepřála. A je jí naprosto lhostejné, jak se cítí ostatní.
Nezajímá ji ani neznepokojuje, že by její činy a slova mohly být někomu jinému nepříjemné. Ona to potřebuje a nezajímá ji, co chtějí ostatní. Po synově svatbě jsem se snažila o víkendech vařit něco, co má rád, a jezdila jsem za nimi, abych je pohostila a zároveň viděla své děti.
Zpočátku byli můj syn a jeho žena se vším spokojeni, všichni byli šťastní. Moje čerstvě uvařené jídlo se jedlo oběma půlkami, hlavně snaše všechno chutnalo. Očividně mě potěšilo, že moje snaha nebyla marná, že si mě vážili a dobře se ke mně chovali, a myslím, že jsem měla k dětem vřelý a upřímný vztah.
Je velmi příjemné sledovat, jak dárky šťastně mizí ze stolu a člověk vidí jen samé spokojené tváře. Když jsem jednou večer přišla navštívit své děti, syn ještě nebyl doma, byl ještě v práci. Sedly jsme si se snachou k čaji. Všechno bylo jako obvykle, jen s jedním rozdílem: snacha se nemohla rozhodnout, jestli mi má něco říct.
Po dlouhém přemýšlení řekla, že bych je neměla navštěvovat tak často a že by bylo lepší, kdyby mě navštěvoval můj syn. Když to řekla, v jejích očích se objevil nepříjemný záblesk hněvu. Po tomto rozhovoru jsem samozřejmě přestal syna vůbec navštěvovat. Pravidelně nás navštěvoval, ale vždy sám; jeho žena s ním nikdy nepřišla.
To mě těšilo i mrzelo zároveň. Vždycky jsem se snažil udržet v naší rodině klid a porozumění. A tato žena svým sobeckým přístupem k manželovým příbuzným všechno zničila. Pokud vidím a chápu, na mně nic nezávisí. Nedávno se nám narodilo vnouče. Tato radost je pro nás nezměrná. Toto dítě dává tolik štěstí, že chcete žít a užívat si života.
S manželem jsme se snažili snachu příliš nerušit, navštěvovali jsme ji velmi zřídka a jen tehdy, když nás pozvala na návštěvu. Ale snažili jsme se vzít vnuka na procházku, abychom se jí před očima neobjevovali příliš dlouho. To nám s dědou stačilo. Nedávno mi ale zavolala snacha a nabídla mi, že může s vnukem sedět u nich doma, zatímco ona půjde sama ven.
A nejvíc mě urazilo, že se nezeptala, ale nabídla se, jako bych to potřebovala já, ne ona! Takže nedokáže překonat svou pýchu, omluvit se za ta slova a prostě s námi dál lidsky komunikovat, protože jsme rodiče jejího manžela, já jsem pro ni syna dobře vychovala! Copak jsme si od ní nezasloužili základní úctu a pochopení?
Chvíli jsem o tom přemýšlela, všechno zvážila a řekla jí, ať k nám přivede vnuka, protože mi sama zakázala, abych k nim znovu chodila, a já jsem nechtěla být v jejich domě dlouho přítomna a nikoho rušit. Po těchto slovech se trochu uklidnila a souhlasila, že k nám vnuka přivede. Ten den jsme měli spoustu času si s chlapcem povídat, je tak milý a zábavný. Jaké máme štěstí, že máme malé milé dítě!
Ale teď mě trápí otázka: jak se chovat ke snaše? Mám jí i nadále oplácet v dobrém, nebo mám být moudřejší a přestat ji urážet? Kvůli svému vnukovi jsem ochoten udělat první krok. Ocení to manželka mého syna a potřebuje mě vůbec? To ukáže život a čas, ale já už tak hloupý nebudu, protože jsem také člověk a mám svou důstojnost a hrdost.
