Brzy se stanu potřetí matkou, ale zdá se, že se z této zprávy radujeme jen já a můj manžel, protože ostatní příbuzní, babičky našich dětí, se o vlastní vnoučata a jejich pohodlný život prostě nestarají.
Faktem je, že já, můj manžel a děti žijeme ve stísněném jednopokojovém bytě, zatímco naše babičky si užívají života ve vlastních domech a na pomoc svým jediným příbuzným nemají ani pomyšlení. Jsem jediné dítě svých rodičů.
Máma s tátou žijí sami v třípokojovém bytě, a ne, nemyslete si, že jsem nějaký sobec, když nechávám rodiče na ulici. Mají dům na venkově, kde žijí většinu roku, a do města se vracejí jen v zimě.
Už jsem se snažila rodičům navrhnout, že by nám mohli dát svůj byt na celý rok, ale začali se vymlouvat, že záchod je venku, topí se jen vařičem a není tam takové zázemí jako ve městě. Řekněte mi, chtějí lidé ve stáří žít v paláci? Moje tchyně je úplně jiný případ.
Nejspíš ani nezná jména svých vnoučat, protože dýchá jménem své dcery a o syna se nezajímá, i když je třeba připomenout, že to byl její syn, kdo z ní udělal babičku, ne dcera, které bude za chvíli třicet a nikdy se nevdá. Celkově, jak si dokážete představit, náš příběh není nejlepší.
Nikdy by mě nenapadlo, že v tomto věku zůstanu bez rodiny a sama se svými problémy. Vždyť s manželem nežádáme mnoho – jen vlastní koutek, a to ne pro sebe, ale pro pohodlí našich dětí, vnoučat našich rodičů… Když si nemůžeme koupit byt pro sebe, znamená to, že zůstaneme bez něj? Kam se poděla příbuznost?
