Před šesti lety se moje matka podruhé vdala. S otcem se rozvedla, když mi bylo sedmnáct. On odešel ke své rodině na jih a matka zůstala ve stejném bytě. Jejich rozvod mě nepřekvapil, protože jsem vždycky viděla, že se k sobě nehodí.
Otec je klidný a mírný a matka má takovou povahu, že ne každý snese její společnost. Byl jsem už dospělý, takže jsem nemusel nic vysvětlovat. S mámou i tátou jsem komunikoval normálně. Nejvíc samozřejmě s mámou, protože jsme bydleli ve stejném městě. Ale už jsme spolu nebydlely, jen jsme si povídaly.
Nejdřív jsem bydlela na koleji na univerzitě a k dvacátým narozeninám mi táta dal královský dárek – koupil mi jednopokojový byt. Máma se aktivně věnovala osobnímu životu a už mě nekontaktovala. Já jsem pro ni udělal totéž. Zjistil jsem, že se zapletla s mužem, když se chystali legalizovat svůj vztah. Bylo to mámino rozhodnutí, ale mně se ten chlap hned nelíbil.
Mámin temperament není žádný dar a tam je to ještě horší. Ale moje maminka byla něžná a dívala se na něj jako na něco úžasného. A nechala mu ho, pokud se mu líbilo. Novomanželé žili na území mé matky. Její nový manžel byl bezdomovec, bývalá žena ho k sobě také pustila a on po rozvodu nikam nechodil.
Než se k matce nastěhoval, pronajal si pokoj na ubytovně – “Dovedeš si to představit, zrekonstruoval byt, všechno koupil a ona se k němu takhle chová!”. – řekla mi matka se slzami v očích. Opět jsem mlčel, i když jsem věřil, že ta žena udělala správnou věc, a nakonec mě přesvědčila následující věta: “Je správné, že neplatí alimenty. Stejně je všechny utratí za sebe.
Také dítěti řekne něco o jeho otci a on s ní nechce ani mluvit. Pokud se nepletu, synovi je už 15 let, takže není snadné takovému dítěti něco “říct”. Stačí, když si s tátou jednou promluví, aby vše pochopil. Ale tuhle myšlenku jsem si nechal pro sebe. Neviděl jsem důvod, proč bych měl matce něco dokazovat. Nebylo pro mě, abych žil s takovým darem.
Sám jsem se oženil a mám syna. Moje matka přišla navštívit svého vnuka sama, protože její manžel “nesnese hluk a pláč dětí”. Ani trochu mě to nerozrušilo a netoužila jsem ho znovu vidět, ale musela bych. Teď je mému synovi pět let a občas navštěvujeme mou matku.
Někdy musíme zkřížit cestu jejímu manželovi a ten nikdy nemlčí. Vždycky řekne něco o výchově dětí, i když by neměl bučet na krávu, je to otec roku. Ale většinou jsme přišli, když byl v práci. A on pracoval tři dny v kuse, někde ve službě v nějaké továrně. Když nebyl doma, nechávali jsme na noc i matku jeho vnučky. Nedávno jsme byli s manželem pozváni starými přáteli na svatbu.
Akce se konala mimo město, takže bylo naplánováno, že zůstaneme přes noc. Bylo by problematické vzít s sebou dítě, které bylo ještě příliš malé na to, aby bez problémů snášelo tak dlouhé cesty a akce. Požádala jsem maminku, zda by mohla s vnoučkem dva dny posedět. Zkontrolovala termíny, zeptala se manžela, jaký má program, a řekla, že může. Její manžel na den odjížděl a než přijede, jeho maminka odveze jejich syna k nám a počká tam na nás.
Vše proběhlo perfektně a my jsme odjížděli s čistým svědomím. Rozhodli jsme se však, že nezůstaneme přes noc. Atmosféra nebyla příjemná. Rozhodli jsme se jít domů a já zapomněl varovat matku. Když jsme dorazili do jejího bytu, čekalo na mě něco úžasného. Otevřeli jsme dveře klíčem a byli ohromeni. Můj syn spal na postýlce na chodbě.
Moje matka má třípokojový byt a dítě nespalo na posteli, ale na staré postýlce na chodbě bez světla, i když jsem matku požádala, aby mu byla nablízku, protože by se mohl v noci vzbudit. Matka se s manželem dívá v kině na film. Vejdu dovnitř s hloupou otázkou na tváři. A víte co, ten pán měl na hlavě takovou korunu, že mi začal mít za zlé, že jsem k němu přišel bez ohlášení. K němu domů? Měl jen pár děravých bačkor a prošoupaný kabát a půlka bytu právoplatně patřila mně.
Řekl jsem mu to a varoval ho, že pokud můj syn dostane postýlku na chodbě, udělám totéž a zítra budu iniciovat výměnu bytů, abych dostal svůj podíl. Vzali jsme chlapce: spal a nic necítil. Druhý den jsem mluvil s jeho matkou, která už zpívala jako slavík. Řekla, že neměli v úmyslu uspávat dítě na chodbě. Jen si tam hrálo na postýlce a usnulo.
Ano, usnul v pyžamu na polštáři a prostěradle, které jsem přinesla; hned jsem tomu uvěřila. Manželovi je ta situace také nepříjemná, ale žádá mě, abych se nerozčilovala a nekazila lidem život, protože oni to asi chápou. Já se však odmítám uklidnit. Vezmu si, co je moje, a nechám je žít po svém. Tak jsem se ptal, tak jsem odpovídal. Nebo se mýlím?
