Se sestrou máme dobré vztahy, alespoň jsem si to do jisté chvíle myslela. V neděli ráno, když jsem ještě spala sladký sen, zazvonil telefon. Volala moje sestra. “Táňo, můžeš se postarat o moje holky? Moje dcera a její kamarádka se rozhodly jít na univerzitu do vašeho města, ale nejdřív potřebují bydlet.
Nemáme peníze na nájemní byt, tak nám prosím pomozte.” Nechápal jsem hned, o čem mluví, ale hned se mi ta myšlenka nelíbila. Co to znamená žít? S manželem máme dvoupokojový byt, v jednom pokoji spíme my a ve druhém děti. “Čím je budu krmit?” zeptala jsem se sestry.
“Ahoj, já tě neslyším. Promluvíme si o tom později,” řekla sestra a zavěsila. Snažila jsem se jí zavolat zpátky, ale telefon byl zticha. O třicet minut později někdo zaklepal na dveře. Na prahu stály dvě dívky. Neměl jsem odvahu zavřít jim dveře před nosem.
Pozval jsem hosty do pokoje. Dívky měly hlad, a tak jsem jim hned nabídl snídani. Nepřipravovala jsem žádná speciální jídla, jen jsem dala na stůl to, co jsme snědly samy. Hosté odmítali jíst krupicovou kaši, jedli jen vajíčka a chlebíčky.
– My máme raději palačinky, ale kaše nám nechutnají,” řekla neteř. “Ano, palačinky s kondenzovaným mlékem,” dodala její kamarádka. Vysvětlila jsem děvčatům, že nemám chuť ani finanční prostředky na to, abych jim uvařila něco speciálního. “Jestli chcete, můžete si udělat palačinky samy,” navrhla jsem. “Kde je mouka a vejce?” zeptala se neteř. Řekl jsem jí, že mouka a vejce jsou v obchodě.
A kdyby chtěli něco jiného, mohou si to koupit v obchodě. Dívky se na sebe podívaly. Měl jsem dojem, že jim sestra slíbila hory doly. Lidé v malých městech mohou mít dojem, že ve velkých městech se každý den snídá červený kaviár. Ale není tomu tak. Muž se probudil. Nechápal, co se v jeho bytě děje. Kde se tu vzali hosté a proč je krmím v kuchyni?
Pak holky odešly na univerzitu. A my s manželem jsme začali stěhovat věci z jedné místnosti do druhé, abychom udělali místo pro hosty. Dívky se vrátily pozdě večer a řekly nám, že nemají dost bodů, aby se dostaly na univerzitu, ale chtějí zůstat ve městě. Proto budou bydlet u nás, připravovat se na přijetí, a pak, až složí zkoušky, dostanou kolej.
Nakrmila jsem děvčata a pak jim vysvětlila, proč by pro nás nebylo vhodné žít celý rok pod jednou střechou. Mám svou sestru a neteř ráda, ale nechci si kvůli tomu zničit vlastní rodinu. Myslím, že když se jim v hlavním městě tak líbilo, tak to možná bude další pobídka, aby se na zkoušky lépe připravily.
Zkrátka, druhý den ráno jsem děvčata nakrmil snídaní a poslal je domů. Manžel mé rozhodnutí podpořil a byl rád, že to tak rychle skončilo. Po nějaké době jsem si promluvila s matkou a zjistila jsem, že moje sestra vykládá celému městu, jaká jsem mrcha, že jsem děti vyhodila na ulici. Samozřejmě to není hezké, ale jsem si jistá, že jsem udělala správnou věc.
