Moji rodiče zestárli. Tátovi je 88 a mámě 84 let. Maminka se trochu hýbe, dokáže udělat pár jednoduchých věcí v domácnosti. Dokáže uvařit čaj sobě nebo tátovi, ale je pro ni obtížné stát u sporáku, je pro ni obtížné držet nůž. Dlouho jí trvá, než se oblékne, dlouho jí trvá, než se vykoupe, může to trvat hodinu nebo dvě. Snažím se jí pomáhat, ale ona to odmítá. Je mi smutno, když ji takhle vidím, protože vždycky byla věcná, veselá, celý den chodila kolem. Její dům byl vždy dokonale čistý. Všechno dělala sama. Táta je upoutaný na lůžko, nemůže ani vstát. Bez pomoci se neposadí, neudrží lžíci ani vidličku. Krmím ho kaší ze lžičky, protože nemůže žvýkat.
Nemůže se koupat, sám ho suším ručníkem. Maminka to dělala sama. Pracuji ve dvou zaměstnáních, protože potřebuji peníze, protože kupuji léky a ty jsou drahé. Musím uživit sebe a své dva staré rodiče. Ráno vstávám brzy, abych stihla uvařit jídlo na celý den, uklidit, umýt nádobí, protože se vracím pozdě z práce, nakrmit otce a jít spát. Na odpočinek mi nezbývá čas. Nemohu myslet na svůj osobní život – nemám čas. Nemůžu bezstarostně opustit rodiče a jít na rande. Rodiče mi vždycky byli oporou, dělali pro mě všechno, abych nic nepotřebovala. Teď je řada na mně, abych pomohla jim.
Jsem jim velmi vděčný. V posledních dvou měsících jsem se začala cítit špatně, začala mě bolet záda. Lékaři mi zakázali zvedat činky. Mamince jsem nic neřekl, ale všimla si, že se mnou něco není v pořádku. Minulý týden mi rodiče řekli, abych je poslala do domova důchodců. Byla jsem ohromená, nikdy bych jim to neudělala. Jsou to moji nejbližší lidé, udělala bych pro ně cokoli. Ale máma trvala na svém, vysvětlila mi, že na tom není nic odsouzeníhodného. Nakonec jsem souhlasila, protože to pro mě bylo velmi těžké: sama jsem potřebovala léčbu. Našla jsem si prestižní zařízení. Život se nám všem zlepšil, takže radím, abyste své rodiče nedávali do zvláštních ústavů.
