Matka mě porodila, když jí bylo 19. Otec nás okamžitě opustil, protože nebyl o moc starší než matka a nebyl připraven být otcem.
Matka mě vychovávala sama. Nikdy jsem nemusela snít o novém telefonu nebo výletu k moři.
Od matky jsem nic nevyžadoval. Chápal jsem, že to pro ni není snadné, a snažil jsem se své touhy ani nedávat najevo. S matkou jsme se vdávaly téměř ve stejnou dobu. Vybrala si muže o dva roky mladšího než ona a dva měsíce po jejich svatbě jsem si vzala svého manžela.
Tím ale zázraky neskončily. O rok později jsem všechny potěšila zprávou o svém těhotenství, ale ukázalo se, že moje matka prostě nesebrala odvahu říct, že je také těhotná. Obecně je moje sestra o 3 měsíce starší než moje dcera… její matka ji porodila ve 42 letech.
A víte, co je na tom nejvíc urážlivé? Jako dítě jsem trpěla dost, matka mi mohla projevovat lásku a péči aspoň v takhle zralém věku, protože předtím na to prostě neměla čas. Teď se máma s vnučkou vůbec nevídá… a se mnou taky ne. Jednou za 2-3 měsíce navštíví s manželem a dcerou nějakou zemi, ale o nás se nezajímá.
Maximálně můžeme očekávat suvenýry a magnetky z těchto zemí. Nechci se na základě toho s matkou hádat, ale opravdu mě to mrzí… Očekával jsem od matky v tomto období svého života alespoň minimální podporu…
