Před dvěma měsíci jsme s manželem koupili byt. Byl již zrekonstruovaný. Zbývalo jen koupit nábytek. Po nákupu nám ještě zbyly peníze, takže otázka nábytku byla vyřešena během prvního týdne.
A protože jsem měla spoustu knih a pokojových rostlin, musela jsem pro ně vyrobit police a knihovny. O to se postaral můj manžel. Má zlaté ruce. Dokáže všechno.
Oba pracujeme z domova. Občas jdeme na procházku, zejména proto, že máme psa a musíme ho venčit. Ještě jsme nepoznali sousedy a všimli jsme si, že všichni vypadají naštvaně a nešťastně. Se sousedy to byl průšvih. Po dvou týdnech jsme si zvykli. Potkali jsme pár, který byl stejný jako my.
Bydlí o dvě patra výš. Jsou to velmi milí lidé a několikrát jsme je navštívili. Myslela jsem si, že teď budu mít kamarádku a manžel bude mít s kým trávit čas. Jednoho večera zazvonil zvonek u dveří. Podíval jsem se do okna a tam stála žena v kostýmu se zuřivým výrazem ve tváři. Otevřel jsem dveře a ona okamžitě začala křičet a nadávat. Byla to sousedka ze spodního patra.
Vyžadovala, abychom odpoledne od dvanácti do šesti neskákali a nedupali nohama. Byla to její klidná hodina. Byl jsem ohromen. Jen tak, bez pozdravu, bez rozloučení. Nevadilo by, kdybychom dělali hluk ráno, když lidé ještě spí nebo spí.
Ale je snad náš problém, že spí od dvanácti v poledne do šesti večer? Mám v té době chodit po špičkách? Proto chodila do soukromí, kde ji nikdo nerušil. Nedokázal jsem jí nic odpovědět, ale ani já nehodlám vyhovět ničímu požadavku. Pokud přijde znovu, podám na ni stížnost na policii.
