Máma uvařila výbornou večeři a zavolala mě a tátu ke stolu. Během toho jsme si s ním hráli na benzínku. Přivážel mi auto, abych natankoval benzín. Zrovna když jsme se chystali jít na večeři, uslyšeli jsme v kuchyni hlasitou ránu. Dostal jsem strach a běžel za tátou, abych zjistil, co se stalo. Máma uvařila výbornou večeři a zavolala mě a tátu ke stolu. V té době jsme si s ním hráli na benzinové pumpě. Přivážel mi auto, abych natankoval benzín.
Zrovna když jsme se chystali jít na večeři, uslyšeli jsme v kuchyni hlasitou ránu. Dostal jsem strach a běžel za tátou, abych zjistil, co se stalo. Máma ležela na podlaze, nehýbala se a z úst jí teklo něco červeného. Táta třesoucíma se rukama popadl telefon a zavolal záchranku. Pak vzal mámu do náruče a položil ji na pohovku. Objímal ji a plakal, hladil ji po tvářích a křičel – “jen neodcházej, doktoři jsou na cestě”. Nechápala jsem, co se děje… Máma si se mnou pořád hrála.
Na hřišti jsme si s ní hráli na honěnou, stavěli hrady z písku, lezli po žebřících a klouzali se po skluzavce. Nejraději jsem mamince utíkal na koloběžce, ale ona byla tak rychlá, že mě doháněla rychlostí světla, chytala mě do náruče a vyhazovala mě do vesmíru jako kosmonauta. Ale v poslední době už mamince zbývalo jen velmi málo sil. Říkala, že mi dala všechnu svou sílu, aby ze mě vyrostl silný, velký a statečný muž. Přestala chodit ven a hrála si se mnou jen doma, když seděla na pohovce.
Sanitka přijela velmi rychle, maminku položili na nosítka a odnesli ji do auta. Táta mě vzal k Mášině babičce, naší sousedce, a jel za nimi. Stál jsem na parapetu a díval se z okna. Ani se mi nechtělo hrát, moc se mi stýskalo po mámě. Bála jsem se, že jí doktor v bílém plášti nejspíš dává velmi bolestivou injekci. Táta pro mě přijel, když už byla tma. Mluvil s babičkou Mášou a plakal, všechno jsem slyšel, ale ničemu nerozuměl.
Řekl jí, že moje matka měla leukémii, a když ji přivezli do nemocnice, upadla do kómatu. Lékaři řekli, že nemohou dát žádnou záruku, zda se nám vrátí, nebo ne. Táta mě vzal do náruče, pevně mě objal a řekl: “Všechno bude v pořádku!”. Vzal mě domů, sedl si se mnou na postel a hladil mě po hlavě, dokud jsem neusnula.
Uplynuly dva měsíce. Maminka je stále v nemocnici. Táta ji navštěvoval každý den, ale já jsem ji neviděla, táta říkal, že mě k ní doktoři nepustili. Ale přišel den, kdy nám zavolali z nemocnice a řekli nám, abychom se všichni přišli podívat na maminku. Já jsem se na maminku moc těšila, ale táta z nějakého důvodu hodně plakal… Jeli jsme do nemocnice. Když jsme tam dorazili, táta mě vzal za ruku, vedl mě do maminčina pokoje a řekl: “Synu, jsi opravdový muž! Teď se musíš rozloučit s matkou…” Vešel jsem do pokoje. Maminka ležela na nemocničním lůžku se zavřenýma očima.
Všude byly trubky. Snažil jsem se zadržet slzy, uvědomil jsem si, že musím být silnější než kdy jindy, a chytil jsem ji za ruku. “Mami, vrať se ke mně… Nikdy tě neopustím a miluju tě ještě víc než předtím. Doma se bez tebe hrozně nudím. Pohádky bez tebe nejsou zajímavé, hračky jsou nudné. Dal jsi mi svou sílu, abych mohl být silný. Nyní mám hodně a hodně síly.
A podělím se o ně s vámi! Berte, berte, dávám vám je do rukou! Odešel jsem z oddělení a otec seděl se sklopenou hlavou. Přistoupil jsem k němu: “Tati, máma se vrátila. Podělila jsem se s ní o svou sílu. Teď bude silná i ona! Nejdřív mým slovům nerozuměl, pak vyskočil a vešel na oddělení. Matka vytřeštila oči: “Miláčku, slyšíš mě? Jestli slyšíš a rozumíš, mrkni… V otcových očích byla velká naděje a moje matka, moje milovaná matka, mrkla. Maminka se uzdravila. Seděli jsme s tátou vedle nejmilovanější ženy na světě a plakali štěstím!
