Můj dědeček žil ve vesnici celý život. Dlouhá léta pracoval pro místní firmu. Stejně jako mnoha dalším rodinám byl i jemu přidělen pozemek.
Na tomto pozemku si jeho dědeček postavil dům. Dům měl dvě garáže, lázeň, letní kuchyň a kůlnu pro dobytek. S babičkou chovali krávy a měli malé stádo ovcí a slepic. V tomto domě vyrostly jejich děti a narodila se jim vnoučata. Když se můj strýc, dědečkův nejmladší syn, oženil, nějakou dobu u nich bydlel.
V tomto bytě dokonce přihlásil svou ženu a dceru. Později jsme zjistili, že můj dědeček zapsal podíl 1/6 na bytě pro svou vnučku. Když babička těžce onemocněla, všechno prodali a přestěhovali se do města. Mladší syn žil ve městě. Bylo to téměř o 17 let později. Moje babička už dávno zemřela.
Můj dědeček stále žil se svým mladším synem a jeho ženou. Moje sestřenice, strýcova dcera, se vdala a jednoho dne šla na úřad, protože potřebovala potvrzení o bezpodílovém spoluvlastnictví. Když ten dokument dostala do ruky, byla v šoku.
Obsahoval adresu domu, který se nacházel ve vesnici, a podíl, který byl zapsán na její jméno. Její sestra nevěděla, že jí dědeček kdysi daroval podíl na nemovitosti. Šla za dědečkem a ten jí řekl, jak to bylo. Také se zeptala, jak je možné, že dům darovala, když jeho část patřila sestře.
Ukázalo se, že dědeček sice dům daroval, ale nedošlo k přepsání majetku ani k ničemu jinému. Prostě vzali peníze, dali klíče těm lidem a bylo to. Ukázalo se také, že tito lidé odmítli doklady sami přeregistrovat. Je dobře, že tento příběh skončil dobře
