Oksana, která se po svatbě přestěhovala do cizí rodiny, si nemohla zvyknout na novou rutinu, ať se snažila sebevíc. Všechno tu měla na starosti její tchyně. Měla na to samozřejmě právo, protože byla ještě mladá, bohatá, plná energie a plánů do budoucna. Syn matku ve všem poslouchal. Ukázalo se tedy, že Bůh řekl své snaše, aby udělala totéž. Oksaně by nevadilo, kdyby nová matka nezasahovala do každého detailu jejich života. Co si obléknout, jaký dárek přinést přátelům, kdy se smát a kdy být smutný…
Zdálo se, že všechno má pod kontrolou. Uplynul rok, ale nic se nezměnilo. Oksana, která byla od dětství zvyklá na samostatnost, byla iniciativní a energická (patřila mezi vůdce a aktivisty ve třídě i na koleji) a chtěla si s manželem zařídit pokoj podle svých představ. Se svými plány se opatrně svěřila tchyni. Co se tu stalo! “Kdybych to tak věděla… Na to, aby ses mi starala o dům, je ještě brzy,” řekla tchyně.
– Co chcete od této místnosti? Nedávno prošel generální opravou. Máme utratit další peníze? – Nebudeme po vás chtít peníze. Postaráme se o to sami. – Neopovažujte se přestavovat tyhle zdi! Ani jeden kámen tu nebyl položen bez mých rukou! Člověk by si myslel, že ten dům stavěla jen ona a že všichni ostatní jsou jen banda nečinných dělníků! Oksana mlčela, zamkla se ve svém pokoji a vyšla až večer.
A její tchyně se nemohla uklidnit. Dlouho mluvila – nejspíš sama pro sebe – a dokazovala, že ona je tu teď nejdůležitější osobou. Tak plynul den za dnem a nikdo jiný se nepokusil vyjádřit své námitky nebo převzít iniciativu.
O všem rozhodovala jediná osoba. Za všechny: za svou rodinu i za rodinu svého syna. I po narození dítěte se Oksana považovala v manželově rodině za zbytečnou. Viděl, že jeho žena je situací v domě deprimovaná, ale nedokázal matce odporovat. Nenaučil se to.
Oksana navrhla, aby si vymysleli něco s vlastním bydlením: rodiče by jí pomohli, mohla by mít vlastní byt, kde by se cítila jako šéfka. Ale manžel její návrhy ignoroval. “Maminčin chlapeček!” řekla rozzlobeně, “nemáš vlastní nápad!
Copak ty celý život přemýšlíš o tom, že se budeš držet máminy sukně? V odpověď se rozhostilo ticho. Jen obočí mu překvapeně cuklo: kde ses naučila takhle mluvit, drahá? Oksana si uvědomila, že přesně na to se chtěl zeptat, a odpověděla na otázku, která visela ve vzduchu: Od tvé mámy! Od ní jsem se to naučila. Sebrala jsem kluka a šla k rodičům. Málem mě vyhodili z práce. Naštěstí se toho matka chytla.
Když překročila práh svého domu, byla tak vzrušená, že se jí tajil dech. Dětství vonělo ze všech koutů. Staré fotografie na stěně, ubrousky, které společně s matkou vyšívaly za dlouhých zimních večerů (byly staré roky a roky), na každé poličce ve skříni, pod květináči a květináči.
“A dokonce ani květiny tam nerostou,” řekla a dusila se slzami. “Ať jsem je zasadila sebevíc, pořád jen trčí ze země, trochu se zazelenají a uschnou.” – “Nejspíš je tam málo světla,” odpověděla matka tiše, i když věděla, že na to její dcera nemyslí. Není dost světla a tepla. A to bylo všechno. Návštěva z domu tchyně na sebe nenechala dlouho čekat.
“Myslíš, že je to tak jednoduché?” spustila od prahu. “Ať si děláte, co chcete, dítě je i naše. Oksaně se z toho křiku udělalo špatně. “Nekřič, dohazovačko,” řekl klidně její otec. Nebyl jsem na to zvyklý. Jste svatí. Viděli jsme, jakou dceru jste vychovali. Ticho. Těžké, husté, vazké. – Možná bys, zeti, něco řekl? Jen pokrčil rameny.
Dítě se rozplakalo, probudilo se z ruchu ve vedlejším pokoji. Hlučná babička začala dítěti šeptat: – Vidíš, jak je tvoje máma zlá, vzala dítě vlastnímu otci a chtěla ho schovat, ale oni to nedovolili.
Nedovolí, aby chlapec vyrůstal bez otce a plnohodnotné rodiny. Matka miluje jen sebe a budoucnost dítěte ji pravděpodobně nezajímá, protože neví, jaké to je vychovávat syna sama. Všichni v Oksanině domě se na sebe podívali.
V jejím “něžném” oslovení dítěte bylo tolik výčitek a obvinění! “My se k tobě nikdy nevrátíme,” řekla Oksana, “my to zvládneme i bez tvé pomoci. Copak jsi nemyslela na svého manžela? Jak může žít bez syna?” Řekla jsem mu: “Buď tvůj syn, nebo peklo v tvém domě. Je to jeho volba – já ho nenutím. Naopak, chci, aby si trochu zvykl na život, jinak bude vyrůstat pod tvými křídly jako bezbranné žlutomoučké káčátko.
Matka se na Oksanu utrhla, překvapená její otevřenou agresivitou. “Ano! Ne nadarmo ta léta uběhla v domě mé tchyně. Ty, dohazovačko, sis neuvědomila, že děti už vyrostly. Vždyť vám vyrůstají vlastní děti.
Je pravděpodobně na nich, aby se rozhodli, co budou dělat dál. Upřímně řečeno, jsem pro to, aby se k vám už nevraceli. Žít s námi? Ať žijí! Ale asi bude lepší, když budou žít sami, bez našeho kázání. Pomozme jim a nechme je vytvořit si vlastní rodinu. Jinak se ukáže, že mají za sebou skoro tři desetiletí a sami nic nedokázali.”
– “Nemůžeš se dočkat! Jdeš domů?” – to už je na mého syna. Stál uprostřed místnosti jako zastřelený, oči upřené na manželku, která k sobě syna pevně tiskla. Odešel, aniž by se ohlédl, a pečlivě za sebou zavřel dveře. “Zrádce!” křikla za ním Oksana, “máma je cennější než cokoli jiného,” řekla si pro sebe. Rodiče odešli do svého pokoje a už ji nerušili. Večer, když si dítě mnulo nos a ospale si třela ručičkama oči, někdo zaklepal na okno.
Oksana vyskočila. “Nějaký muž!” “Přišel jsem za tebou…” “Utekl jsi?” zeptala se podezřívavě. Vzal mi věci,” odložil prosté věci do kouta.
– Řekli, že už nás nechtějí vidět. A já se nechci vrátit. Ticho polospícího domu prořízl telefonní hovor. Oksana přišla a zvedla sluchátko: “Je to všechno tvoje vina. Vnučka sebrala peníze a syn utekl. Nikdy ti to neodpustím.
Když byl chlapci jeden rok, pozvala Oksana tchyni na návštěvu, i když návštěvu vlastně nečekala. Tentokrát se však mýlila. Hosté skutečně přišli. Byli rádi, že vidí vnuka, povídali si o svých záležitostech, a nebylo v tom žádné kázání, žádná nadřazenost, žádné bezdůvodné podezírání a věčná nespokojenost se sebou a světem kolem.
“Ať je všechno na stole!” křikl mladý majitel s ručníkem přes rameno. Jeho matka koutkem oka tiše sledovala, jak její syn vede domácnost ve svém novém domově. Neřekla nic a nikdo se nikdy nedozví, co si v tu chvíli myslela.
