Jmenuji se Alexandra. Bydlím ve velkém městě, v pěkném dvoupokojovém bytě ve velmi dobré čtvrti. Tento byt jsem si nekoupil, zdědil jsem ho po rodičích a je mi 36 let. Nikdy jsem nebyl ženatý a nemám žádné děti.
Mám dobré zaměstnání, které mi poskytuje vysoký plat. Mám také spoustu kamarádek, se kterými často společně relaxujeme a jezdíme na různá zajímavá místa. Nemám však manžela ani kandidáta na manžela, a to jsem kdysi byla blízko svatbě.
Bylo mi tehdy 23 let a byla jsem velmi zamilovaná do Adama. V té době jsem ještě studovala. Táta mi zemřel dva roky předtím, ale máma ještě žila. A máma mi řekla: – Dcero, promysli si to všechno!
Adam přece pochází z velké rodiny! Koneckonců, nebudete žít s Adamem a jeho sourozenci. A na pronájem bytu nemáš peníze. Ať pracuje, aby si mohl koupit byt. Pak se vezmete! Nemůžete se rozhodovat ukvapeně.
Když jsem si brala tvého otce, měl už byt, měl mě kam vzít. Nemusela jsem se starat o to, kde budeme bydlet. Je povinností muže zajistit rodině střechu nad hlavou. Přemýšlejte o tom a promluvte si o tom s Adamem, mluvil jsem o tom s ním. Odmítl tu práci vzít. Řekl, že je po přednáškách na univerzitě velmi unavený a že si chce v noci spíše odpočinout než pracovat.
Tak jsem se s ním rozešla a pak jsem ze sociálních sítí zjistila, že se stal podnikatelem. Má krásný dům, ženu, dvě děti a vlastní firmu. Proč tedy nesouhlasil, že to všechno pro mě udělá už před mnoha lety? Podnikatel přece tvrdě pracuje a já mohl být na místě jeho ženy. Teď jsem na to sám, protože mi zemřela i maminka.
Po Adamovi jsem chodila s mužem, který byl o sedm let starší než já. Byl rozvedený a svůj domov přenechal manželce a dětem. Nejprve bydlel u kamaráda, pak nějakou dobu na ubytovně. Někdy přespával u mě. To, že u mě zůstával delší dobu, mě vůbec netěšilo. Po nějaké době mě Irek požádal, abych se stala jeho ženou.
Navrhl mi, že budeme bydlet v mém bytě a z jeho platu budeme odvádět poplatky a jezdit na dovolenou. Také řekl, že se nebude hlásit v mém bytě, abych si nemyslela, že mu jde jen o byt. To jsem ale odmítla.Oznámila jsem mu, že si ho vezmu, až bude mít vlastní byt, třeba i na hypotéku, ale odmítl, a tak jsme se rozešli.
Poslední vážný vztah s mužem jsem měla před dvěma lety. Byl dobře vychovaný, neměl děti a hlavně měl vlastní byt. Skvěle jsme si rozuměli a já si s ním užila spoustu legrace. Všechno bylo perfektní, dokud jsem nenavštívil jeho byt. Byt se nacházel v hrozné oblasti a byl v hrozném stavu. Říkal jsem si, že když už je Norbertovi 38 let, mohl si už koupit normální byt nebo aspoň tenhle zrekonstruovat, tak když to neudělal, tak mu zřejmě tyhle podmínky vyhovovaly.
Ale pro mě to bylo nepřijatelné, takže jsem se s Norbertem taky rozešla. Kamarádi si myslí, že dělám špatnou věc – No, na co čekáš? Proč je pro tebe otázka bydlení tak důležitá? Vždyť máte kde bydlet! Musíš se pustit, oženit se a mít děti! Myslíš, že tě po čtyřicítce bude někdo potřebovat s tvým bytem?
Nechápou, že si myslím, že každý normální člověk by měl mít své čtyři rohy. A zvlášť po třicítce. A můj dům je prostě můj dům a nikomu do něj nic není. Budu čekat na svého prince s vlastním zámkem. Třeba se ho dožiju. Tak starý ještě nejsem…
