S Olegem jsem se seznámila na svatbě společného přítele. Právě jsem se přestěhoval z vesnice do města. Jakmile jsem se zorientoval, našel jsem si práci. Život ve městě mě jednoduše nadchl a byla jsem na sebe pyšná, že jsem se rozhodla přestěhovat. Navíc jsem vůbec neměla čas cítit se ve městě osamělá, protože jsem téměř okamžitě potkala Olega.
Moc hezky se o mě staral a třetí měsíc naší známosti mě požádal o ruku. “Naďo, mohla bys mi prosím vysvětlit, proč je náš syn modrooký blonďák? Oba jsme tmavovlasí, tak by to být nemělo!” – Miláčku, asi je po tvém tátovi. Podívej se na něj, vypadá úplně jako tvůj otec.
– Nadio, co je to za nesmysl? Dítě by mělo vypadat jako jeho máma nebo táta, ne jako vzdálení příbuzní. Mimochodem, moje máma si taky myslí, že to dítě není moje. Tak jsme tady. A tchyně mě od začátku nebila. Z nějakého důvodu si byla jistá, že Olega nemiluji, ale že jen hledám snadný život.
Jako že jsem přišla připravená na všechno: mám byt, auto, co je ještě potřeba… Ale je chyba, že jsem o tchánovi řekla něco špatného. Je hodný a vnímavý. Není to člověk, ale zlato. Ale s tchyní jsou rozvedení. Má teď jinou rodinu, ale se synem udržuje kontakt. Nakonec si Oleh přivedl do našeho domu jinou ženu. Řekl mi, abych si sbalila kufry a odešla.
Ale neměl jsem kam jít. Tak jsem požádal, abych mohl na pár dní zůstat u kamaráda. Pak jsem si našla pokoj v obecním bytě a nastěhovala se k synovi.
Ale zbývalo mi asi deset dní a musel jsem vymyslet, co budu dělat. O týden později jsem nakupovala v obchodě, když jsem uslyšela, jak na mě někdo volá. Panebože, děkuji vám! Všude jsem tě hledala. Dokonce jsem se vydal do vesnice, abych tě našel. Tchán mi řekl:
“Dobrý den. Rád tě vidím. – Je mi líto mého syna, choval se k tobě hrozně. Je po své matce. Dobře, Bůh s nimi. Kde teď bydlíte? – Dočasně v ubytovně. – Aha. Mám teď trochu naspěch, jedu na služební cestu. Jakmile se vrátím, hned vyřešíme otázku bydlení.
Zatím si vezměte tohle, na dva nebo tři týdny to nejspíš bude stačit. A podal mi obálku s penězi. Tchán přijel s předstihem a přijel nás navštívit. Byl v šoku, když viděl, v jakých podmínkách žijeme. Tchán nás nemohl vzít k sobě – jeho nová žena byla nrot. Ale našel jiné řešení – za všechny své úspory koupil byt a napsal ho na vnučku.
Snažila jsem se mu tento dar rozmluvit, ale on si stál za svým. Navíc to neudělal kvůli mně, ale kvůli vnučce. Můj syn samozřejmě neměl štěstí na otce, ale má úžasného dědečka. Jsem mu za všechno moc vděčná, stal se pro nás skutečnou oporou. Teď už se o synovu budoucnost nebojím!
