Po svatbě jsme se s manželem nastěhovali bez nájemníků.Společně jsme vychovávali našeho čtyřletého chlapce – vedli jsme klidný a šťastný život.
Vše se však změnilo, když k nám přijela tchyně. Rozhodla se prodat svůj dům a snila o pohodlném bydlení ve městě. Prozatím však přijela k nám a plánovala u nás nějakou dobu zůstat. Nebyl jsem z toho nijak zvlášť nadšený, ale neprotestoval jsem.
Koneckonců je to matka mého manžela a on je její jediné dítě. Ale soužití s ní se stalo naprostou noční můrou.Od začátku kritizovala každý můj krok, vnucovala mi své názory a zasahovala do našeho soukromí.
Když byl přítomen můj manžel, neustále kritizovala mé výchovné metody, říkala, že můj přístup je špatný atd.Naznačovala mi, že nejsem dost dobrá matka, že neumím vést domácnost, že neumím ani pořádně uklidit byt – a to vše před mým manželem.
Obecně jsem klidný člověk, nevyhledávám konflikty, nedělám scény. Ale došla mi trpělivost. Od chvíle, kdy přišla, jsem chodil jako na chůdách. Rozhodl jsem se s ní promluvit osobně. Oznámil jsem jí, že nás musí opustit, protože už spolu nemůžeme žít.
A hádejte co! Křičela, že nemá v úmyslu odejít, že je v domě svého syna a zůstane tu tak dlouho, jak bude třeba.
Nemohla jsem ji kvůli své výchově ze dne na den požádat, aby odešla z našeho domu, ale trpělivost mi došla a dala jsem jí ultimátum: musí si najít nový byt a do měsíce se přestěhovat, jinak skončí na ulici. A zabralo to, už za dva týdny byla u notáře. Překvapilo mě, že mě manžel podpořil, i když to přímo neřekl.
