Nikdy jsem nebyla připravená na manželství. V ústavu jsem se věnovala studiu a přemýšlela o kariéře. Bylo mi už dvacet let, ale žádný vážný vztah neexistoval. Kamarádi na mě mrkali s upřímným nepochopením.
S Vladimírem jsme se seznámili, když jsem dokončil institut, měl jsem už dobrou práci. Rychle jsme našli společnou řeč a začali se stýkat. Je to úspěšný chlap: dobrý profesionál, má dobrou práci. Chodili jsme spolu dva roky a pak mi navrhl, abych si ho vzala. Souhlasila jsem. Přestože jsme se dlouho znali, jeho rodiče jsem nikdy neviděl.
Domnívají se, že je to kvůli serióznímu přístupu, říkají, že kdo se dostal, nepředstaví své rodiče. Pozval mě do domu svého otce až po učiněné nabídce. Upřímně řečeno, byla to zvláštní návštěva.
Viktor Petrovič mě přijal vlídně, ale budoucí tchyně se tvářila, jako bych jí otrávil milovaného psa. Neřekla mi ta slova, ale celý den se na fázi dívala nepřátelsky. S Vovou jsme probírali detaily svatby.
Měli jsme nádhernou svatbu: obrovský dort a krásné šaty, hosté, tanec – vše podle očekávání. Vova matka za ním běhala celý den. Zvenčí to vypadalo legračně. Je to dospělý muž a matka mu pořád našeptává, aby si narovnal kalhoty a pak uhladil vlasy. Sedím a jím výborný dort.
Najednou ke mně přijde tchyně a říká: -Rozhodla jsem se, že budeš urážet mou Vowu. Budu s tebou žít, synu, v urážce dámy. Před svatbou jsme se rozhodli, že budeme žít se mnou, protože byt je prostorný a manželův byt je pronajatý. Nejdřív jsem si myslela, že žertuje, ale její tvář byla velmi vážná. – Ale tohle je můj byt, já rozhoduji, s kým budu bydlet.
Rozhodně s tebou nechci bydlet, takovou odpověď žena zjevně nečekala. – Věděla jsem, že jsi děvka! Není divu, že si tě Vovočka vzal! Řekla a šla ska synovi rzi. Doprovodil jsem ji překvapeným pohledem. Velmi zajímavá žena, musíte si na ni dávat pozor, jinak si vám sedne na krk.
