Převedla jsem byt na vnučku a dcera mě teď chce žalovat, aby měla byt jen pro sebe.

Moje vlastní dcera mi vyhrožuje žalobou a soudem.Proč? Protože jsem napsal závěť a v ní jsem prohlásil, že byt po mé smrti připadne mé vnučce.Ona si myslí, že je to nespravedlivé a že je to ona, kdo si zaslouží byt, ve kterém strávila celé dětství a část dospělého života. Nerada to říkám, ale pravda je taková, že jsem svou dceru vychovala jako toho nejopravdovějšího sobce.

Vždycky staví do popředí sebe a nebere ohled na názor své nejbližší rodiny. Dcera si před mnoha lety zařídila život po svém, její manžel bohužel nepřežil tragickou nehodu a zůstala po něm jen moje nejúžasnější vnučka. S vnučkou mám velmi dobrou smlouvu, miluji ji z celého srdce, ale s dcerou… Přestože je to moje rodné dítě, nedokážu s ní udržet intimní vztah.

Vnučka si na svého otce ani nepamatuje. Do svých šesti let žila ona i její matka se mnou.Dlouhá léta si vnučka myslela, že jsem špatná babička, protože její matka neustále plakala. Až později, když dospěla, pochopila, že jsem se je snažila přehlasovat a že její maminka si po ztrátě manžela zoufala a zlobila se na mě pokaždé, když jsem se jí snažila domluvit. Pak se dcera podruhé vdala a já zůstala v bytě sama.

Druhé manželství bohužel nevydrželo zkoušku časem a po sedmi letech se rozvedli. Tentokrát se však ke mně nevrátili. Můj bývalý manžel odešel pracovat do Německa a nechal je dočasně bydlet ve svém bytě. O tři roky později se znovu vdala a nastěhovala se ke svému novému manželovi. Ten zřejmě nebyl se svou nastávající dcerou spokojený, i když ji nikdy neurážel. Jednoduše jí nevěnoval žádnou pozornost.

Moje dcera se o výchovu dětí také nezajímala, byla zcela pohlcena svým novým manželem. Neustále na něj žárlila, dělala skandály a scény s rozbíjením talířů. Jednou za měsíc si sbalila kufry a manžel ji neustále zastavoval a prosil o odpuštění.Vnučka byla na takový život zvyklá a často mi říkala, jak je vděčná, že má babičku. Hodně mi pomáhala. Později se dostala ke studiu ošetřovatelství a bydlela na koleji a moje dcera se opět seznamovala s novými muži a pravidelně měnila adresy.

Nic se nezměnilo, vlastnímu dítěti volala jen o prázdninách, o mně ani nemluvě. Smířila jsem se s tím, že jsem dceru vychovala špatně, ale vnučka se s tím smířit nedokázala. Pořád ji nenáviděla. Zvlášť se na ni urazila, když nepřišla na její maturitní ples, a později jí ani nepogratulovala k přijetí na univerzitu. Vnučka po třech letech dostala diplom, dostala práci na velmi dobré klinice v našem městě a se svým přítelem nespěchali se svatbou.

Bydleli spolu v pronajatém bytě a odkládali si peníze na vlastní byt. Byla mi tak blízká… Její přítel také, milovala jsem ho jako syna, kterého jsem vždycky chtěla. Pak jsem onemocněla a skončila v nemocnici. Řekli mi, že potřebuji stálou péči, a tak mě vnučka začala denně navštěvovat. Nakupovala potraviny, vařila, uklízela nebo mě jen doprovázela v rozhovoru. A hlavně se starala o to, abych si včas vzala léky, což trvalo šest měsíců. Někdy přišla se svým přítelem. Vždycky pomáhal: něco opravoval, uklízel byt.

Byl nesmírně ochotný a zdvořilý a to, jak se díval na mou vnučku… Věděla jsem, že až jednou odejdu, bude v dobrých rukou. Pak jsem jim navrhla, aby se ke mně nastěhovali. Mohli by si pak rychle odkládat peníze na svůj vysněný byt a neplatit tolik peněz za nájem. Bez váhání souhlasili a já byla nesmírně šťastná.Upřímně řečeno, bála jsem se, jestli společné bydlení nepoškodí náš vztah, ale nic takového se nestalo. Dbala jsem na soukromí mladých a oni mi v každé volné chvíli podávali pomocnou ruku. O půl roku později vnučka otěhotněla.

Ach, jak jsem tehdy byla šťastná, brzy jsem se měla stát prababičkou! Nedlouho poté se rozhodli pro skromnou svatbu spojenou s večeří v restauraci pro nejbližší rodinu. Její maminka ani nepřišla, nezvedla telefon, ani nenapsala přání. Jak šel čas, byla jsem stále slabší a slabší… Když byly pravnučce pouhé dva měsíce, upadla jsem na podlahu v koupelně a zlomila si nohu.

Bylo pro ně velmi těžké skloubit péči o mě a o novorozené dítě a pomoc mé dcery jsme všichni velmi potřebovali. Zavolala jsem jí a požádala ji o pomoc, ale ona odmítla. Řekla, že se necítí dobře a že přijde za týden nebo za dva. Svůj slib však nedodržela a o šest měsíců později mě ranila mrtvice. Nemohla jsem se sama hýbat ani jíst.Pro vnučku to bylo neuvěřitelně těžké, nebýt jejího manžela, nevím, jak by to zvládla. Můj stav se naštěstí rychle zlepšil. Teď už se o sebe dokážu postarat sama, i když všechno trvá dlouho a já se snažím být při každém kroku velmi opatrná.

Právě když se náš život dostával do starých kolejí a veškerá naše pozornost se soustředila na naši malou holčičku, která před našima očima objevovala svět, zaklepala na dveře moje dcera. Byla si jistá, že byt bude po mé smrti patřit jí, ale náhodou se o mém rozhodnutí dozvěděla. Samozřejmě se jí to moc nelíbilo. Požadovala, abych okamžitě změnil závěť, jinak mě zažaluje – vidíte, jak byla prohnaná! Vylákala od staré ženy byt a teď žije! Je jedno, kdo se o babičku stará! Byt by měl patřit mně a o tom se nediskutuje! – křičela na dceru:

– Já si to nerozmyslím, ona ten byt nedostane. Vím to jistě, protože jsem se šla poradit k notáři. Vnučku velmi zasáhlo setkání s matkou, která se ani nechtěla setkat se svým čerstvě narozeným dítětem. Snažíme se o této sobecké ženě nemluvit a já si užívám života a úžasné rodiny, kterou mám to štěstí mít.

Related Posts