Prarodiče mi v závěti odkázali svůj dvoupokojový byt v Krakově.Několik let jsem ho pronajímala mladým a poctivým studentům, dokud se neozvala manželova sestra. Do té doby byli naši nájemníci slušní lidé, nájemné platili včas, o byt se starali, dokonce sami prováděli drobné opravy.
Sousedé si na ně nikdy nestěžovali, a tak jsme často dělali, co jsme mohli, aby se jim žilo co nejlépe. Pravidelně jsme investovali do bytu, instalovali troubu a myčku, kupovali živé květiny v květináčích, to vše po dohodě s přítomnými členy domácnosti. S manželem jsme manželé už sedm let. Děti zatím nemáme, i když bychom rádi.
Zato manželova starší sestra má syna, který už je plnoletý. Jednou mi zavolala, že se její syn rozhodl studovat matematiku v našem městě. Bylo smutné loučit se s našimi dosavadními nájemníky, ale nemohl jsem ji odmítnout, i když jsme spolu neměli nijak zvlášť blízký vztah. Věřím, že mladým lidem by se mělo pomáhat, když se chtějí rozvíjet, a tak jsme s manželem nabídli velmi nízký nájem a veškerou pomoc na místě.
Na první pohled vypadal Kacper jako slušný a pohodový chlapec. Setkávali jsme se jen při rodinných příležitostech, ale měla jsem o něm dobré mínění.Hned chtěl zaplatit první měsíc, ale já jsem důrazně protestovala s tím, že první měsíc má zdarma jako dárek a peníze může použít na knihy a potřeby ke studiu.
Už dlouho jezdíme s manželem vždy začátkem října na dovolenou do nedaleké vesnice, kde máme letní chatu a malý pozemek u lesa. Je to taková naše malá tradice, takže jsme se chystali odjet na čtrnáct dní. Požádali jsme Kacpera, aby nám během té doby poslal měřiče z bytu, abychom si mohli spočítat účty. To však neudělal, ani neodpovídal na naše telefonáty, takže jsme usoudili, že na to v zápalu práce a nových známostí asi zapomněl. Tato situace nám však již měla dát podnět k zamyšlení.
Uprostřed našeho odjezdu zavolal rozrušený soused. Křičela do telefonu: – Přijeďte rychle! Váš nájemník uspořádal večírek, hudba hraje už několik hodin.Nechce otevřít dveře, budu muset zavolat policii, jestli večírek nepřestane!
Nebylo úniku. Kacper nám nebral telefon, takže jsme museli zkrátit dovolenou a rovnou nasednout do auta. Nechtěla jsem, aby měl manželův synovec problémy s policií. Přijeli jsme rychle, dlouho jsme klepali a pak jsme se rozhodli otevřít dveře mým klíčem. Byt byl v žalostném stavu. Tapety byly stržené, všechny panely poškrábané a v obývacím pokoji se všude válely lahve od alkoholu.
Chtěli jsme s manželem večírek ukončit, ale Kacper toho vypil tolik, že ani nepoznal, kdo jsme, a zbytek jeho přátel si nás vůbec nevšímal. Zavolala jsem manželově sestře, aby na syna dohlédla, ale nezvedala telefon. Tehdy jsem se rozčílila do krajnosti a zavolala policii. Policisté přijeli, Kacper stál na nohou, a tak ho odvezli na policejní stanici. A já? No… Stála jsem uprostřed bytu a hlasitě plakala. Byt po prarodičích byl v dramatickém stavu.
Musela jsem udělat novou rekonstrukci, vyměnit bílou techniku, přelepit tapety. Druhý den volala manželovi jeho sestra. Křičela na nás a obvinila nás, že pomlouváme jejího syna. Ani nás neposlouchala. S manželem jsme provedli rekonstrukci a začali znovu pronajímat byt, ale tentokrát pečlivě kontroluji, koho pouštím pod svou střechu.