Žeňa vzala hadici a šla zalévat záhony na zahradě. “To by mě zajímalo, proč jsem toho tolik zasadila,” pomyslela si. Najednou se jí udělalo špatně. Zavolala synovi, který zavolal záchranku. Když Andrij přijel, Jevheniji odváželi z domu. Její syn šel s ní. Celou noc strávil ve službě na lavičce u dveří do oddělení a pak celé dopoledne držel matku za ruku. “Synu,” řekla žena tiše, “chci ti něco říct. Syn se k němu naklonil a matka mu něco pošeptala do ucha. Andrij vyskočil a zíral na matku, ztuhlý na místě. Jevhenija vařila pro dva ze zvyku, protože už dlouho žila sama, ale nezvykla si na to… Manžel jí zemřel před dvěma lety a děti se odstěhovaly ještě dřív. Nejstarší chodil do práce, nejmladší na studia. A tak žila Jevhenija sama, její synové měli plné ruce práce se svými záležitostmi, na starou ženu neměli čas.
Babička Žeňa neustále přemýšlela, co je s jejími syny. Mladší je v pořádku, ještě studuje, ale starší je tak soustředěný na svou kariéru, že na rodinu a děti ani nepomyslí, a stará žena chce prožít alespoň posledních pár let svého života s vnoučaty, aby měla čas jim porozumět, dokud k tomu má ještě příležitost… S těmito myšlenkami Jevhenija dopila čaj a rozhodla se, že se pustí do nějaké práce s půdou, než bude příliš horko. Sním polovinu… Ach, Ženie, Ženie…” řekla si pro sebe. Při práci se jí udělalo špatně. Uvědomila si, že jí půda pomalu ujíždí pod nohama. První, co udělala, bylo, že popadla telefon, ale protože si nemohla vzpomenout na číslo sanitky, zavolala svému nejmladšímu synovi a řekla mu, že je jí velmi špatně, a požádala ho, aby zavolal záchranku.
Syn odpověděl hrubým tónem: “Vidíš, udělá cokoli, aby mě k sobě nalákal… Uklidni se, mami, zeptej se sousedky Ludky na číslo sanitky, nebo ona najde někoho, koho zavolá. Jak bych mohla vědět číslo na vaši vesnickou záchranku? Syn řekl ještě několik neurčitých, truchlivých slov a zavěsil. Babička se cítila čím dál hůř. Pak vytočila číslo staršího muže, ale než stačila cokoli říct, stará žena telefon upustila. Okamžitě se ocitl vedle matky a přijela s ním sanitka. Lékaři se rozhodli Jevheniji okamžitě hospitalizovat. Syn se od ní nehnul a v nemocnici stál na stráži u dveří jejího oddělení, dokud mu nebylo dovoleno matku vidět. “Mami, ty mě vážně děsíš, viď? Málem jsem se za těmi dveřmi zbláznil.
– “Synu, musím ti něco říct, myslím, že pro to nebude vhodnější chvíle,” vzala Jevhenija syna za ruku, “když jsem si brala tvého otce, byly ti dva roky. Tvá matka zemřela rok předtím, než jsme se poznali… tvůj otec a já jsme nevěděli, jak ti to říct, hledali jsme správnou chvíli… – Mami, já to všechno vím. Serhij a já jsme viděli ty dokumenty ve tvé skříňce. Vím, že moje matka byla dobrý člověk. Ano, bohužel nestihla vidět moje první kroky a slyšet moje první slovo, ale měla jsem dvojnásobné štěstí, protože mi osud nadělil tebe. Jsem ti vděčný za všechno, co jsi pro mě udělala a děláš každý den.” – Zlato, omlouvám se, jestli jsem všechno zkazil. Prostě jsem to nedokázala udržet v sobě. Mrzí mě, že…” Jevhenija se rozplakala, ale syn ji přerušil.
– “Mami, nemáš se za co omlouvat. Jsi můj nejdražší, nejmilovanější člověk a já ti nikdy nedovolím, abys mě urazil. Ale no tak, nedělej mě smutnou, ano? Brzy tě představím své budoucí snaše. Je ve druhém měsíci těhotenství, brzy se budeme brát a my jsme ti o tom chtěli říct zvláštním způsobem… ne za takových podmínek. Brzy se uzdrav, abychom nemuseli nic přesouvat. “Ach, synku, kam mám jít? Jsem připraven hned vyskočit a jít dolů! Kdybys mi to neřekl dřív, vůbec bych sem nepřišla,” Evženovy slzy se okamžitě změnily v slzy radosti. A skutečně, o několik dní později byla z nemocnice propuštěna a nastěhovala se ke svému nejstaršímu synovi a těhotné snaše natrvalo. A tak začal nový světlý bod v životě staré ženy.
