Yulia musela jít ven ve sněhové bouři, i když se jí moc nechtělo. Cestou domů si na autobusové zastávce všimla babičky. Bylo to zvláštní, protože stará paní seděla sama a dívala se do země. “Babičko, ty na někoho čekáš?” zeptala se Julie. “Ne, nemám na koho čekat, jsem tu sama.” “Umrzneš, vezmu tě někam do tepla. Julie si zavolala taxík a s babičkou odjely domů. Yulia ukázala babičce koupelnu a šla do kuchyně udělat rychlou večeři.
Když se babička najedla, sedly si spolu do obývacího pokoje a Julie se chtěla zeptat, co se babičce stalo, ale neodvážila se začít. Pak jí babička začala vyprávět: “Mám jediného syna Kosťu, porodila jsem ho pozdě v osmatřiceti. A můj muž zemřel o rok později, zastavilo se mu srdce. Musela jsem syna vychovávat sama, bylo to velmi těžké.
A Kostík vyrůstal takový zlobivý. Nakonec jsem chlapce vychovala, šel na vysokou školu, pak do práce. Přišel čas se oženit, měl snoubenku Mayu. Ale Maya mě neměla ráda, nechápu proč. V tu chvíli se Juliiny oči naplnily slzami. Babička pokračovala: “Pořád mi naznačovala, že jsem v třípokojovém bytě zbytečná.
A pak otěhotněla a neváhala mi dokonce říct do očí, že jsem zbytečná. Pak Maya zjistila, že máme rodinné prstýnky, a dostala záchvat vzteku, proč je nemá na prstech. A takové záchvaty vzteku byly každý den. A dneska si řekli, že jdeme do obchodu koupit věci pro miminko. Jenže mě nechali na autobusové zastávce v neznámé čtvrti a odjeli. Po té pohádce se babička rozplakala.
Julii se také chtělo brečet… jak mohla nechat vlastní matku venku v mrazu. Od toho dne zůstala babička s Julií. Po práci chodila za Julií s výbornými koblihami nebo koláči. Večer se spolu dívaly na televizní pořady. Yulia si na tuto milou babičku velmi zvykla. Jednoho dne přišla Julie domů a zjistila, že televize hraje tak nahlas. Bylo to zvláštní, protože babička ji před dívčiným příchodem domů ztlumila. Julie šla do předsíně, do kuchyně, do pokoje – babička tam nebyla. Jen dveře do koupelny byly otevřené a babička ležela na podlaze.
Yulia okamžitě zavolala záchranku a policii. Babička ještě ten den zemřela. Uplynul měsíc a pak přišel k Julii do práce muž v drahém obleku: “Kdo jsi, ty darebáku? Jakým právem si bereš, co mi patří? Dojdu spravedlnosti, u soudu tě z toho vytřesu. Ukázalo se, že babička přepsala na Julii svůj byt a rodinné kruhy a jejímu synovi Kostikovi a jeho matce Máje nezbylo nic.
