Když jsem ten večer přijela do porodnice s kontrakcemi, čekali jsme s manželem čtvrté dítě. To znamenalo, že v té době už byla naše rodina „beznadějně velká“.
. Můj druhý a třetí chlapec byli dvojčata, ačkoli ani já, ani manžel jsme dvojčata v rodině neměli. Proto když jsem znovu otěhotněla, hlavní rodinná otázka (samozřejmě s nádechem humoru) zněla: „Co když to budou zase dvojčata?“.
Naši prarodiče byli velmi překvapeni a my jsme museli zpočátku všem pomáhat. Díky ultrazvuku bylo možné při druhém vyšetření zjistit, zda jsem dvojče, nebo ne. Ale ne, čtvrtý „nindža“ chodil sám. Konečně je po všem… Umístili mě na jednolůžkový pokoj, který jsme si s manželem předem zaplatili.
O několik hodin později mi přinesli miminko na kojení. O pár minut později přišel do mého pokoje primář a s tupým pohledem řekl: „Osmnáctiletá žena dnes ráno porodila holčičku, napsala dopis o opuštění dítěte, zavolala si taxi a opustila porodnici. Po porodu sotva chodila, ale v nemocnici nechtěla zůstat ani o minutu déle. Házela záchvaty vzteku, takže jsme ji museli pustit.
– A dívka je tak krásná, zdravá.
A ty, jak vím, jsi opravdu chtěla dvojčata… – Přemýšlela jsem… Možná by sis mohla vzít to dítě?
– A napíšeme, že jsi porodila… – Nechci dát dítě do sirotčince. Jaký život by tam dítě mělo? Slzy jen ….
– Samozřejmě, že je to nelegální, můžete projít oficiálním procesem adopce, ale trvá to MĚSÍCE a není žádná záruka, že vám dítě vrátí – A celou tu dobu bude dítě v dětském domově. Je to škoda… Upřímně, byla jsem ohromená…
Vedoucí centra Ljubov Stěpanovnu jsem znala velmi dobře. Byla to milá žena, velmi laskavá. Komunikovaly jsme spolu za zdmi porodnice. Asi proto mě oslovila s tak „úlisnou“ nabídkou.
