S manželem jsme dlouho odkládali koupi nového auta.Naše staré auto bylo naprostý šrot; během jednoho měsíce jsem mohla manželovi volat pětkrát, protože se porouchalo uprostřed silnice.Ale stejně jsme neměli v úmyslu naše staré auto prodat:
nové jsme měli později brát jako luxusní doplněk a ten jsme chtěli časem obnovit. Ujeli jsme téměř 50 kilometrů a koupili jsme již ojeté auto, ale bez nehod a s nízkým počtem najetých kilometrů. Předchozí majitel vozu si vše zařídil, vyčistil a připravil sám.
Měli jsme velkou radost – a tím to začalo. S tchyní jsme se moc nestýkali, i když bydlela pár kroků od nás.Nepřijela, nezavolala, jen občas jsme ji s manželem navštívili.Ale stejně ta setkání byla v pohodě, vždycky byla jen témata o politice a církvi, nic o tom, jak se nám daří, jak jsme na tom zdravotně…
A když jsme koupili auto… Řekla něco jako: – To je dobře, že jste ho koupili. Budu ho často používat. To sedadlo vpředu je pro mě. Nikoho dalšího nezvěte.
A jednou za čas: – Chci jet s vnoučaty na výlet! Kolik lidí se vejde do auta: – Doufám, že máte klimatizaci. V létě mě budete vozit na trh – Máte tu rádio? Pokud ne, určitě si ho kupte. Bez hudby už nejezdíte – Konečně je tu místo, můžu vystrčit nohy
. Odvezl bys mě ke staré známé, přestěhovala se nedaleko Varšavy, nedávno jsme s manželem plánovali výlet. Koupili jsme si na dva dny nocleh v horách a děti jsme dali sestře.
Zbytečně o tom manžel řekl své matce.Jakmile to uslyšela, začala si mnout ruce a říkat, že jde s námi.Dřív pro ni byla jízda autem utrpením, ale teď – klimatizace, spousta místa, všude čisto a bezpečno.
Už mě to vážně nebaví. Nezáleželo jí na nás a teď nechce jít ani k doktorovi o dvě ulice dál, jen se nám vmáčkne do auta.
