Jako dítě jsem často jezdila k babičce na víkendy. Babička byla málomluvná žena, ráda naslouchala, sama byla tichá.Ani já jsem nerada mluvila, jen poslouchala. Když jsem byla u babičky, musela jsem nejen dělat úkoly, ale také uklízet dům, mýt okna, podlahu, nádobí.
Večer jsme s babičkou sledovaly televizní seriály, také v tichosti. Někdy mě babička učila vyšívat, ale mě to nebavilo. Po škole jsem šla na univerzitu, pak jsem si našla práci v jiném městě a babičku jsem navštěvovala jen několikrát do roka. Nestýskalo se mi po ní, nepodařilo se nám navázat citové pouto.
Přesně si však pamatuji své narozeniny. Babička mi vždycky dávala punčocháče a malou bonboniéru. I když jsem vyrostla, babička mi dávala stále stejné dárky. Čas na tom nic nezměnil, můj vztah k ní byl stále v pohodě, velmi odlišný od toho, co jsem pozorovala u svých vrstevníků. Viděla jsem, jak si ostatní užívají výlety, na které je jejich babičky braly jako děti, jak chodí na dlouhé procházky, jak si povídají o všem a o ničem.
Záviděla jsem jim tyto chvíle a zároveň jsem se svou vlastní babičkou nemohla najít společnou řeč. Byla pro mě vždycky nesrozumitelná, uzavřená. Zdálo se mi, že naše konverzace se omezuje na výměnu zdvořilostí a občasné rozhovory o životě a zdraví. A jednou mi zavolala. Překvapilo mě to, protože babička nikdy netelefonovala, jen o svátcích. Něco se muselo stát.
– Marzenko, pojď ke mně. Mám pro tebe jednu věc – Babi, zítra mám důležitou schůzku, nemůžu ji zmeškat – To je v pořádku, něco vymysli. Zítra určitě přijď – Babička zavěsila. Musela jsem jít za šéfem a odejít na celý den. Šéf trochu reptal, ale nakonec to povolil. Jel jsem ranním autobusem.
Nejprve jsme uvízli v zácpě, pak se vyskytl problém s jedním cestujícím – a tak jsem přijel později než obvykle. Zaklepal jsem na dveře, ale nikdo mi neotevřel. Šel jsem tedy do rodinného domu pro klíče a vrátil se k babičce. Zjistil jsem, že babička sedí v křesle, v ruce má sešit a vedle ní na zemi leží pero. Snažil jsem se babičku probudit, ale nic nepomáhalo.
Zavolala jsem sanitku, a než přijeli, začala jsem si číst babiččin zápisník. Psala, že v jejím mládí bylo jen velmi málo dobrého. Nejsmutnější však bylo, že nemohla důstojně pohřbít své blízké. Neměla dost peněz na pomník a důstojnou rakev. Později se vdala a porodila dva syny. Jenže starší syn zemřel na nemoc ještě v dětství a na jeho pohřeb sotva stačily peníze. Mimochodem, nevěděl jsem, že můj otec měl bratra.
Babička si přála uspořádat důstojný pohřeb. Když její manžel zemřel, podařilo se jí sehnat dostatek peněz a dědeček byl důstojně pohřben.Babička pak začala šetřit na pohřeb.
A když vybrala tolik, kolik potřebovala, rozhodla se mě obdarovat a koupila mi auto. Červené, malé. Babička napsala, že se jí před smrtí zdálo, že vidí radost v mých očích. Ale nepodařilo se jí to. Podíval jsem se z okna a tam stálo to auto. Dodnes proklínám toho řidiče autobusu, který jel tak pomalu.
Teď, když je babička po smrti, je mi jí tak líto. Lituji, že se mi ji nepodařilo pochopit dřív, překonat ty bariéry, které se zdály tak těžko překonatelné. Lituji, že jsem neměl příležitost ji lépe poznat, dozvědět se víc o jejím životě, jejích snech a obavách. Teď, když si čtu její zápisky, si uvědomuji, kolik jsem toho zmeškal…..
