“Táňo, prosím, vezmi mého syna k sobě,” řekla Marusja, “nabídli mi prestižní práci v zahraničí, ale nechci dát syna do sirotčince.” “Marusjo, víš, že sami nemáme moc peněz. Další dítě si nemůžeme dovolit,” řekla Táňa. “Neříkám, že ho budeš živit sama ze svých peněz. Budu ti posílat peníze každý měsíc. Bude to stačit na výživu syna a ještě něco zbude.” “Dobře, promluvím si s manželem. Je to velké rozhodnutí… Nejsem jediná, kdo o tom musí přemýšlet. – Dobře, večer ti zavolám, dobře si to rozmysli, budu platit na syna výživu, – řekla Marusja a odešla. Tánin manžel se dlouho zdráhal přijmout synovce své ženy, ale když se dozvěděl o penězích, nakonec souhlasil. O týden později nechala Marusia svého čtyřletého syna u sestry a sama odešla za lepším životem. Marusia obecně vždy žila sama pro sebe, aniž by myslela na někoho jiného. Nikdy pořádně nevěděla, kdo je Sašův otec.
Jednoho dne se prostě objevila a řekla, že je těhotná. Táňa už sestřinu povahu dobře znala, takže ji ani nepřekvapilo, když jí sestra oznámila, že se chystá přestěhovat do jiné země. Tanyina sedmiletá dcera neustále křičela a dělala scény, protože musela sdílet pokoj se svým bratrem. Se společným pokojem souhlasila jen tehdy, když jí matka slíbila, že jí koupí novou sběratelskou hračku její oblíbené hrdinky. Tanyin manžel nezůstával pozadu. Když Marusja ve třetím měsíci zmizela a přestala je finančně podporovat, začal se Tánin manžel proti Sašině pobytu ve svém bytě bouřit. Nemusím ho přece živit ze svého platu,” řekl své ženě, “sám pracuji a nevydělávám o moc méně než ty. Vždycky najdu jednu misku polévky pro dítě navíc. Táňa si uvědomila, že takhle to dál nejde. V jejich rodině neuplynul jediný den, aby se kvůli chlapcově vině neudělala scéna.
Toho dne se Saša kvůli hádce dospělých a sestřině zlostné řeči schoval do kouta a plakal. “Teto Táňo, proč mě nikdo nemá rád,” zeptal se Saša, když k ní teta přišla. Mám tě ráda,” řekla Táňa a objala svého synovce. Oblékli se a šli se projít do parku: “Sašo, vezmu tě na jedno místo. Je tam spousta dětí, bude ti s nimi líp než s námi. Budu za tebou každý víkend jezdit a nosit ti dobroty.” – Dobře, ale kdy si pro mě přijede maminka? Strašně se mi po ní stýská. Táně se zalily oči slzami. Před pár dny nám Maruška přišla říct, že se vdala a domů se už nevrátí. – Doufám, že se vrátí, Sašo, doufám, že se vrátí,” řekla Táňa a pevně chlapce objala. Táňa vzala Sašu do dobrého sirotčince. Jak slíbila, navštěvovala chlapce každý víkend a brala si ho k sobě na prázdniny. Takto uběhlo několik let. Tánina dcera se vdala a přestěhovala se do jiného města. Táňa s manželem zůstali v bytě sami.
Najednou si Tanya všimla, že ráno nemá energii, bolí ji hlava, nemá hlad a mnoho dalšího. Vyšetření odhalilo, že má hroznou nemoc. Byla objednána na urgentní operaci. V té době Tanya potřebovala podporu své rodiny. Její dcera nezvedala telefon, a když se Táně podařilo dovolat, řekla, že je zaneprázdněná a nemůže mluvit. Když ji manžel požádal, aby ji navštívila v nemocnici, odpověděla, aniž by vzhlédla od telefonu: “Stejně tam budeš v péči lékařů, na co mě tam potřebuješ? Tanya prošla touto bolestnou cestou sama. Když se vrátila domů, čekalo ji překvapení – vzkaz na nočním stolku: “Táňo, je mi to líto, potkal jsem někoho jiného, musíme se rozejít.” Žádné čárky, žádné tečky… více než dvacet let rodinného života v háji. O pár dní později někdo zaklepal na Tanyiny dveře. Už se těšila, myslela si, že za ní přišla dcera nebo manžel, který se vzpamatoval, ale ne. “Teto Táňo, jak se máš? Bál jsem se, myslel jsem, že tě tu nenajdu,” řekl Saša, který už vyrostl, a objal tetu. “Sašo, drahá, to je dobře, že jsi za mnou přišla. Saša přišel bydlet k tetě na její přání a každý den v duchu děkovala Maruši, že syna nechala u Táni, protože z chlapce, který vyrůstal v sirotčinci, se stal citlivější a jemnější člověk než Tánina dcera, v níž neměla žádnou lásku.
