Před týdnem jsem já, nyní již důchodce, udělal důležitou věc – zašel jsem k notáři a sepsal závěť, o které jsem předem informoval své syny. Zdálo se mi důležité, aby vše bylo oficiální, i když plánuji žít ještě velmi dlouho.
Mám dva syny, čtyřicetiletého a pětatřicetiletého, oba jsou samostatní, mají vlastní rodiny a domy, i když stále platí hypotéku. Starší syn má děti školního věku a mladší syn čeká své první dítě. Můj vztah s manželkou staršího syna od samého počátku nefungoval. Navzdory mým pokusům vybudovat si s ní vztah prostřednictvím domácího pečení a dárků mi vždy připadala nespokojená a odtažitá.
Jednou jsem jí dala drahé šaty a pak jsem zjistila, že je vyhodila. To náš vztah ještě zhoršilo a já měla pocit, že si proti mně poštvala mého syna. Na druhou stranu můj vztah s manželkou mého mladšího syna je úplně opačný. Je přátelská, vstřícná a často mě žádá o radu. Je skvělá hostitelka, a to i v pozdním těhotenství, a vždy projevuje vděčnost za mé dary. K jejímu nenarozenému dítěti se cítím spíše jako babička než k dětem mého staršího syna.
Kvůli této dynamice jsem se rozhodla přenechat většinu svého majetku mladšímu synovi, protože mám k jeho rodině blíž. Manželka mého staršího syna, která si často stěžovala na mou náklonnost, byla rozrušená, když se to dozvěděla.
Nikdy si mých gest nevážila a dokonce odmítala mé dary a dávala přednost podpoře od svých rodičů. Toto mé rozhodnutí také vyvolalo mezi přáteli diskusi o tom, zda jsem nerozdělil svůj majetek způsobem, který by mohl způsobit třenice mezi mými syny.
Někteří tvrdí, že přízeň matky je třeba si zasloužit, zatímco jiní se domnívají, že vše mělo být rozděleno rovným dílem. Já jsem se však již rozhodla.
