Na první Štědrý den byl manžel doma sám a rozrušený. Volal mi do Itálie a plakal: “Už to nevydržím, Marie. Byla jsi tak dlouho pryč.
Kdy už budeme žít spolu? Stejně všechny peníze nevyděláš,” řekl mi manžel. “Chápu, jak se cítíš, ale mám tady dobrou práci a potřebuji ještě pár let pracovat. Máme skvělý život a naše děti a vnoučata mají všechno, co potřebují. Nestojí to za to?” odpověděla jsem. “Buď se vrátíš domů, nebo se rozvedeme!” řekl můj manžel.
– Cože? Jsme manželé už skoro 50 let. Máme tři děti a šest vnoučat. O jakém rozvodu to mluvíš?” zeptal jsem se. “Chci s tebou trávit čas, abychom si mohli užívat společného života. Kdo ví, kolik času nám ještě zbývá?” řekl.
Byla jsem rozpolcená mezi prací v Itálii, kde jsem se starala o starší Italku, a rodinou doma. Byla jsem pryč 22 let, ale vybudovala jsem si dobrý život pro sebe i svou rodinu. Můj manžel postavil vlastníma rukama krásný dům a našim dětem jsme pomohli koupit si vlastní bydlení.
Později však manžel trval na tom, abych se vrátila domů: “Moje vnoučata mají rodiče, kteří se o ně postarají. Teď musíme konečně myslet na sebe,” řekl. Po dlouhém zvažování jsem se 17. ledna rozhodla vrátit domů.
Manžel měl radost, že mě vidí. Na druhý svátek vánoční jsme doma zpívali jako rodina, všechny naše děti přišly slavit s námi. Když jsme spolu seděli, byla jsem si jistá, že jsem se rozhodla správně. Byl to nezapomenutelný pocit.
