Kdysi jsem opustila manžela, protože mi nebyl k ničemu. Když se mě někdo zeptá na mého bývalého, můžu mluvit jen o tom, jak dobře jedl a spal. To bylo vše, co se o našem manželství dalo říct, nechtěl pracovat.
Nakazil našeho syna svým špatným příkladem. Po rozvodu jsem to měla těžké. Žila jsem s matkou, která se starala o syna. Pracovala jsem pro tři lidi a ve dvou zaměstnáních. Matka mi neustále vyčítala, že jsem špatná matka, že se dítěti dostatečně nevěnuji. Nepracovala jsem zbytečně, koupila jsem si dvoupokojový byt a syna jsem si pak vzala k sobě. Myslela jsem si, že konečně budu moci zvolnit.
Ale ne: matka onemocněla, musela jsem ji vzít k sobě a pracovat na její léčbu. Později jsem si uvědomil, že jsem o syna přišel. Bylo mu tehdy šestnáct, ale nedokázal si ani sám uvařit jídlo, umýt po sobě nádobí, sbalit si sám tašku do školy. Moje matka ho vychovávala pod stínítkem.
Když jsem se s ním snažila mluvit jako s dospělým, utíkal za babičkou a stěžoval si jí. Dospělý, zdravý kluk, byl dvakrát větší než jeho babička, a tak se choval. Myslel jsem si, že ho dospělost změní, ale matka ho na univerzitu nepustila s tím, že dítě ještě není rozhodnuté. Do práce nešel, protože je ještě mladý a já jako matka bych ho neměla zatěžovat prací jako sebe.
Roky plynuly, dvaadvacetiletý chlapec nedospěl, jen si řekl o peníze na své večírky. A před měsícem si domů přivedl těhotnou holku, pořád jsem v šoku. Vyhodila jsem ho z domu, samozřejmě šel k babičce. Matka mi zavolala a řekla:
– Ty se staneš babičkou, tvoje dítě má takovou dobrou zprávu, a jak ses zachovala?
– Není dítětem, je nyní otcem. Nyní je jeho povinností pracovat a živit rodinu. Mně do toho nic není. V ničem se neliší od svého otce.
Rve mi srdce, když slyším, jak se matkám vyčítá, že vychovávají líné a neúspěšné děti. A přitom to není to, co jsem chtěla…..
